I slunce vychází

Hemingway předává čtenáři náhled přímo do srdcí několika poměrně mladých lidí, jejichž myšlení bylo neskutečně ovlivněno tím, co si prožili v zákopech války. Ne, že by se snad báli zvuků granátů ve všudypřítomných ohňostrojích divoké španělské fiesty, ale nic jim už nedávalo smysl, proto pili, pili, užívali si, zase pili, tu a tam se zamilovali, ale hlavně pili, i když jim to k ničemu vlastně už nebylo. Když nad tím tak přemýšlím, ztracená generace dvacátých let nebyla zas tak odlišná od nás, i my máme často problém s nalezením smyslu naší existence. Tento příběh se klidně mohl odehrát v současnosti, nechtělo se mi skoro ani věřit, že to všechno bylo už před skoro sto lety, že toto byl příběh současníků mé prababičky.

Několik přátel vyrazí do Španělska na fiestu. Hodně pijí, hodně jí. Pořád hledají, kde se napít a kde se najíst. A tak pořád dokola. Samá restaurace, samá kavárna, furt jenom chlast a ano, ta atmosféra, co Hemingway popsal, je okouzlující, ale podle mě to nestačí. A samozřejmě asi rozumíme tomu, že takhle žijí kvůli zážitkům z války a kvůli jakési neschopnosti dále působit v běžně probíhajícím životě. Líbila se mi podobnost Roberta Cohna a jeho partnerky Frances s manžely Fitzgeraldovými a citáty: „Dělat cynika přes den je snadné, ale v noci to je jiná věc.“, „Není žádný důvod, proč by člověk měl na věci ve tmě pohlížet jinak, než když je světlo.“ nebo „Ženské jsou skvělé kamarádky. Prostě skvělé. Člověk musí být do ženské zamilovaný, aby kamarádství mělo základ.“ A achjo. Dialogy jsou naprosto geniální a výše citované fráze jsou přece ukázka toho, jak se má psát, ale pro mě to bylo strašně málo. Bez zajímavějšího děje a především bez nějakého většího přesahu.