Sakrapes, Ernie. Ty dobře víš, že tvoje knihy, ruskej rock a černočerný kafe jsou moje droga, která mě vysvobodila už z řádky životních krizí. Ani Fiesta není a nebyla výjimkou. Mým úkolem v patnácti nebylo hltat Lenku Lanczovou, ale milovat Hemingwaye. Nelituju. Fiesta je příběh dvou lidí, kteří chtěli, ale nemohli být spolu. Zanechá spoustu smutku v duši a divnou tíseň. Brett a Jake. Parádní dvojice. On od války neschopný mít sex se ženou, kterou miloval, i se všemi ostatními, a ona – zhýralá alkoholička, kterou chlast už nedokázal pustit a díky němu nebyla schopná začít nový život.. Člověk nepotřebuje být jako Brett nebo Jake. Není nutné trávit koridu v rozdivočelé Pamploně nebo léto ve vždy elegantní Paříži. Nikde kolem nebude běhat ďábelsky mužný Pedro Romero a jeho červenej šátek, ale ničemu to vadit nebude. (kromě pěkného pokoukání pro dámy). Každý pozná, že tohle je kniha ze života a každý den se někde na světě odehrává jedna z miliard variací Fiesty. Hrdinové a doba jiná, osud stejný. Chvíle, kdy člověk chce a nemůže, je nesmírně krutá a depresivní, protože se s ní nedá nic dělat. *** Brett: "Ach, Jaku. Jak jsme si to mohli my dva spolu zatraceně užít." Jake: "Viď. Není to aspoň pěkná představa?" *** Jó, Ernie, tohle jsi napsal opravdu krutě. Ale pravdivě. A to je možná to nejkrutější.. 5/5, jako obvykle

Začne to jako nekončící večírek v barech a putikách Paříže, ale rozhodně se nejedná o užívání si života, spíš naopak. Chlastáte od rána do noci, abyste rychle zapomněli na děsivou minulost a většinou i na přítomnost, která není o moc lepší. Když pak chvilku s Erniem usrkáváte víno z pravýho koženýho měchu a chytáte pstruhy za slunečnýho rána, život přece jen není tak špatnej. Ale moc dlouho to netrvá, protože je tady nešťastná láska, o které víte, že nikdy nemůže být naplněná. Za zvuků oslav a prášení po býčích zápasech se na to dá zase na okamžík zapomenout, ale realita je neúprosná a změkčit ji dokážete jen pomocí litrů vína nebo kterýhokoliv jinýho chlastu. A až celá fiesta skončí a zhasnou poslední světla toho divokýho týdne plnýho večírků a mejdanů, teprve pak si uvědomíte, že na tom nakonec nebylo vlastně nic radostnýho a veselýho, ale že to bylo jen chvilkový odskočení od šedé reality života do úplně jinýho světa. O poznání krásnějšího světa, kde se na vás život valí nepřetržitě od rána do noci, až vás celýho pohltí a vy se jen unášíte na příjemných vlnách alkoholu a nejde to zastavit. Ale ani fiesta netrvá večně a jednou musí skončit a vy se pak zas vrátíte tam, kde život nemá tak úplně smysl, ale víte, že to musíte nějak přežít, protože stojí za to čekat na další fiestu a na ten pocit, kdy vás zase ovládne ta uklidňující pohoda a nespoutaný veselí v ulicích Pamplony.