Pohyblivý sviatok

Spisovatelská generace avantgardní, bohémská, bláznivá, ztracená. Hemingway mě, přesně v jeho stylu, většinou jo, občas (ne) laskavým způsobem vzal do Paříže mezi své bizarní a (dříve nebo později) slavné přátele. Spolu se spoustou fotografií a faktů (často zpochybňovaných vrstevníky, kritiky nebo i popisovanými osobami) mě zaplavilo také moře nostalgie po starých zašlých časech, kdy všichni byli mladí, krásní, přátelští, plní nadějí. „Válka se ještě neblíží, pojďme se toulat Paříží…“ mi tu a tam v autě zarecituje Pavel Šrut ústy Luboše Pospíšila. I po druhém přečtení velká spokojenost: 95 % (aktuálně 298 hodnocení s průměrem 83 %). ... Jedli jsme dobře a lacino, pili jsme dobře a lacino, spalo se nám spolu dobře a v teple, a jeden druhého jsme milovali. P.S. Nejvíc mi v poslední době knihu a osobnosti z ní připomněl Allenův film „Půlnoc v Paříži“, hodnotil jsem na čsfd: To nejatraktivnější z města na Seině (La Defence promine) - ať už přes žlutý filtr slunce nebo modrý deště a noci - krásná pobídka pro ty, kteří tam ještě nebyli a nostalgická připomínka pro zasvěcené. Jednoduchý předmanželský příběh Owena Wilsona a Rachel McAdams se příjemně pomalu rozvíjí a nabaluje na sebe kouzla a postavy Paříže současné i minulé s magickým přechodem do legendárních dvacátých let Ztracené generace se všemi uměleckými osobnostmi, o kterých píše Hemingway v Pohyblivém svátku. K tomu typický Allenovský, i pro laika dobře stravitelný, jazz a humor a je tu jeden z nejpohodovějších filmů, co jsem kdy viděl. 95 %.

Docela jsem se pobavil, jak Hem (tak mu v knize někteří říkají) píše, že se v Paříži tehdy dalo žít prakticky z ničeho. Jó, časy se mění. V době, o které v knize píše, mu bylo 25 let. Je to takové méně výrazné povídání a některá jména umělců jsem ani neznal. Doslov napsal Josef Škvorecký.