Pohyblivý sviatok

Jedná se o sbírku povídek z toho nejkrásnějšího a svým způsobem nejsmutnějšího prostředí na světě. Poválečná dekadentní Paříž, kde pije ztracená generace. Texty jsou vtipné v momentech, kdy největší americký spisovatel ukazuje druhému své přirození. Jsou nechutné, jsou smutné, jsou prostě geniální. Za mě je dobré na tuto knihu stále pohlížet jako na fikci. Hemingway je osoba jako každá jiná a své zážitky hodnotil jen a jen subjektivně. Zcela jistě totiž nebyl každý umělec pouze takový, jakého ho vylíčil on. Vždycky, když jsem dopsal nějakou povídku, cítil jsem prázdnotu, smutek a štěstí zároveň jako po milování. A nebojte, pane Hemingway, mám to stejně, když dočtu nějakou knihu z vaší doby.

Po všech těch komuzvonihranách, sbohemarmádách a starcíchamořích a idealisticky líčených Hemingwayových dobrodružných eskapádách (mně byl ve škole líčen čistě jako dobrodruh, lovec, toreador, pábitel, superman (sic pro každou češtinářku je to muž jejích snů) a u Bukowského často i jako boxer, ale taky jako někdo, kdo na začátku psal dobře, až svou spisovatelskou kariéru v závěru podělal a proto si ustřelil palici) mě zaujalo, jakým stylem je tahle kniha napsaná. Připomněla mi právě moji jedničku - Hanka Bukowského a jeho protloukání životem. 'Pohyblivý svátek' je odvyprávěný tak nějak vcelku stoicky a polopatě, jak to měl Hemingway ve zvyku. Píše, jak žil ve dvacátých letech v Paříži a člověk zase čeká nějaké to kecání o tehdejší intelektuální elitě, jak Hem rozsekal ve dvanáctým kole šampiona v boxu, možná i kapitolu, kde skoro chytil rybu na místní řece, ale sežral mu ji žralok... jenže už úvod je o tom, jak v ulici smrděla kanalizace, čili hned jsem ucítil, že tady žádné ideály nebudou... spíše vzpomínky (psáno na sklonku kariéry) a vcelku upřímně, jenže obsahově je to slabší, spíš se tam hodně rozkecává a to o pár věcech, přátelích a životě, na necelých 160 stranách se toho člověk moc nedozví (otázkou je, jestli Hem vůbec chtěl tyhle memoáry publikovat, vyšly až po jeho smrti), ale jestli jste hardcore fanoušci, skočte po tom.

Jasně, to že někdo vyhraje Pulitzera, neznamená, že je dobrý rodič. Ale stejně to potěší: Hemingway ráno vstal, dal dítěti láhev, to si hrálo v postýlce, a šel pracovat. Pak si vzal kočárek do kavárny a psal, zatímco dítě spalo nebo pozorovalo. Když bylo starší, tak spolu potom diskutovali, co vidělo. Tahal dítě do Alp, ale do Španělska (30. léta) ho nebral a nechal u chůvy. Od mala ho tahal s sebou na večírky s přáteli (pravda, nemám mezi přáteli Picassa, Scotta Fitzgeralda ani Ezru Pounda, ale i tak jsou zajímaví...) V tomto se mi kniha líbila. Ale jinak si k němu stále hledám cestu, nějak pořád nemůžu přijít na kloub tomu, proč je tak slavný, ale ještě mu dám šanci.