Hřejivé ruce duchů

Jedná sa o moju obľúbenú autorku a bavia ma knihy z obdobia 1. svetovej vojny, takže som išla viacmenej na istotu. Čo by sa mohlo pokaziť? Mrzí ma to, ale s knihou som nesúznela. Vydarené boli časti z bojiska a z poľnej nemocnice, ten zhluk vyčerpania, beznádeje a hrôzy som priam cítila. Ale objavuje sa tu i tajomný Faland, ktorý vraj berie ľuďom dušu a platí za ňu vínom. On je vlastne hlavná postava, ktorá prelína osud súrodencov Ivenových. A tento prvok nadprirodzena mi v celom príbehu proste nesedel. Ako mám autorku rada, myslím, že sa z tejto témy dalo vyťažiť viac... Veľmi zaujímavý bol doslov autorky v závere, vďaka nemu som lepšie pochopila jej ciele a zámery s knižkou. Na ruce mrtvých mužů si už samozřejmě párkrát sáhl. Jednou musel uklidit následky přímého zásahu dělostřelecké pozice. A kdesi u Vimy byl zákop, v němž ležel nějaký chudák, byl zahrabaný v obranném náspu a ruku měl vystrčenou ven. Jak chlapi postupovali linií, všichni mu jí potřásali pro štěstí – tedy dokud nezačala být vidět kost. "Byl jsem vrchní v Brightonu. Tam jsem se naučil anglicky. Před válkou nás bylo v Anglii hodně. Domů jsme se vrátili narukovat. Když byla fronta blízko, Angláni měli takový trik. Zavolali, že chtějí platit, a jejich odstřelovači pak stříleli po těch, co se pohnuli.“ Freddie se přistihl, že se směje. Skoro se chechtal. „Vážně? Oni zavolali vrchního a nějaký chudák vystrčil hlavu? Přejete si platit, pane? A bum! Vážně? Tahle válka je namouduši jako kabaret.“ „Jednou jsem byla na večírku s jedním významným vojenským stratégem. Hodně se opil a potom vykládal, že Němci nemohli invazi do Belgie ve čtrnáctém odvolat, protože už měli přesný rozpis vlaků a každá odchylka od jízdního řádu by jim to pokazila.“ „Takže podle tebe nás dovedly do války jízdní řády?“ zeptala se Pim nevěřícně. „Ne,“ odpověděla Laura. „Nebo možná trochu. Ale nejde jenom o ty jízdní řády. Celý svět teď stojí na systémech, které už jsou moc velké na to, aby je někdo chápal, řídil nebo zastavil. Stejně jako jízdní řády. Aliance. Filozofie. A teď jsme tady, i když tu nikdo z nás být nechtěl.“

Poslední dobou nabývám silného dojmu, že se mnoho knih halí, píše formou magického realismu... Ten byl velkým třeskem v padesátých a šedesátých letech minulého století, v latinskoamerických zemích... Vše se různě splétá a rozplétá skrze hloubku myšlenek a symbolů... Hřejivé ruce duchů jsou přesně v tom duchu. Silný příběh - drama, ohledně lidského utrpení, strádání, bolesti, i v neutuchající naději... Knihu považuji za dobrou, nikoliv však za výjimečně extra dobrou...