Hon na ovcu

„Svět se točí dál, naprosto nezávisle na mé osobě. [...] Svět. Slovo, při kterém jsem si vždycky vybavil ohromný okrouhlý disk, který ze všech sil podpírá želva se slonem. Slon nemá potuchy, k čemu je tu želva, želva nechápe, k čemu je tu slon, a jeden jak druhý nechápou, k čemu je svět jako takový.“ Klasický Murakamiho rukopis. Text poklidně plyne a ani nevíte jak, máte za sebou 100 stran, na kterých se vlastně skoro nic nestalo, ale vůbec vám to nevadí. Prvky mystična se naprosto přirozeně prolínají s obyčejným světem a vytvářejí tu typickou snovou atmosféru, která mě na Murakamiho knihách tak okouzluje, ale na rozdíl od 1Q84, kde už té mystiky na mě bylo trochu moc, tak tady nepřesáhnou únosnou míru. Moc jsem si to užila a mohu jen doporučit. „Všechno plyne dál, naprosto bez ohledu na mou existenci. Bez ohledu na číkoli existenci. Sníh padá a sníh zase taje.“

Hon na ovci je starší autorova kniha a je to už typický Murakami. Nějakou dobu ze začátku jsem se knihou trošku prokousávala, no pak se mi to začalo líbit, příběh mě dostal a jak se vypravěč s dívkou ubytovali v hotelu U Delfína, vystoupali do hor, setkání s Ovčím mužíkem a rozhovor s Myšákem - tak to už byla nádhera. Ten popis samoty, přírody, zvláštních situací a vztahů - to je prostě kouzlo pera Murakamiho. Není to jednoduché čtení, no stojí zato !