Hledání rovnováhy aneb Život soudce

Tento otevřený knižní rozhovor je ideální pro každého, kdo se zajímá o život a názory člověka, jenž bude dalších deset let předsedou Ústavního soudu. Josef Baxa je jednou z mála všeobecně respektovaných autorit mezi českými právníky, byl totiž takřka u všeho podstatného, co se v tuzemské justici v posledních čtyřech dekádách odehrálo. Začínal v 80. letech jako trestní soudce, po roce 1989 se podílel na budování nového režimu jako soudce (při rozhodování o rehabilitacích) i funkcionář (jako místopředseda plzeňského krajského soudu a později i náměstek na ministerstvu spravedlnosti). V roce 2003 pak využil unikátní příležitosti vybudovat "nový soud bez zátěže z minulosti" a dnes je Nejvyšší správní soud ozdobou justice a Baxovou největší zásluhou. Ve vztahu k fungování justice je Baxa pragmatik orientovaný na výsledek, tedy aby se soudci neuchylovali při "vyřizování věcí" k alibismu a formalismu, nýbrž aby účastníkům "srozumitelně vysvětlili, zda jsou v právu nebo ne, a pokud nejsou na správné adrese, kam tedy mají jít". A současně jako "právní romantik" rád vypráví o poslání soudce nebo o tom, že rozsudky by měla být radost číst. Háček je v tom, že Baxa ve své kariéře často překračoval pravidla. Vzpomíná třeba na to, jak tři měsíce před jmenování soudcem vedl jednání a vyhlašoval rozsudky pod jménem svého kolegy, jak se při průšvihu na plzeňských právech přimlouval u vedení fakulty za svou dceru nebo jak jen těsně unikl kárnému řízení za souběh funkce soudce a náměstka ministra. Toho rozporu si ale sám je vědom a nevyhýbavě říká, že už by nezopakoval některé věci, které byly systémově špatně: "Tehdy jsem si říkal, že přece máme dobré úmysly. Jenže zákony a zvyklosti se mají vytvářet pro špatné počasí - právě proto, aby je nezneužil někdo se zlými úmysly." Pro mě je Josef Baxa jednoznačně pozitivní postavou, ale právě proto, že zdaleka ne všichni na tak vysokých pozicích jsou stejní, je důležitá úvaha, že "čím větší moc a vyšší postavení, tím uměřeněji se s tím musí zacházet". (10/10)

"...Tomáš Němeček: A to jste se od té doby dost zlepšili. Rozsudky Nejvyššího správního soudu mají dnes často živý jazyk. Třeba když jste v roce 2014 - v rozsudku vašeho rozšířeného senátu o zveřejňování platů ve státní správě - napsali na adresu obav, že si lidé budou závidět: 'Závist jako lidská vlastnost vyvěrající z malosti duše není něco, čemu by se dalo právními prostředky čelit; jí musí čelit ti, kteří jí podléhají, svým mravním úsilím, a ti, kteří jsou jejím terčem, svou trpělivostí, vnitřním klidem a odvahou.' Hezké. Josef Baxa: Teď zrovna v jednom rozhodnutí cituji z Cimrmana. Kolega Zdeněk Kühn říká, že rozhodnutí, u nichž na druhé stránce usnete, jsou napsána špatně. Měl byste otevřít rozsudek a po dvou odstavcích vědět, co čtete: jestli se shrnuje skutkový stav, hodnotí důkazy, nebo se vede právní úvaha. Užvaněnost a nepřehlednost je jednou z příčin nepřesvědčivosti justice. Michal Bobek jednou připravil analýzu soudních rozhodnutí v Německu, Francii a anglosaském světě. Němci píší rozsudky tak, aby si v nich mohli číst univerzitní profesoři; proto jsou tak komplikované a obsáhlé. Francouzi je píší pro odvolací instanci; proto do nich dají všechno, nač si přezkoumávající soud potrpí (k tomu mají sklon i Češi). V anglosaském světě se nejvíc píší s ohledem na běžnou veřejnost, často i v první osobě, proto jsou tak úžasně srozumitelné. A proto se osobně snažím dívat přes oceán. Dnes mi samozřejmě pošimrá ego, když od advokátů slyším, že naše rozhodnutí rozpoznají od rozsudků Nejvyššího soudu na první pohled: 'Vy provádíte čtenáře celou úvahou a posuzujete argumenty. Nejvyšší soud často píše autoritativně - je to pravda, protože to říkáme.' ..." Krásné, zábavné, inspirativní a poučné. Dozvíte se tam třeba i že a proč jsou na webu NSS fotky soudců a jak vznikaly. Tak jsem to hned zkontrolovala - je to pravda, jsou tam! Mimo všechny ostatní mě obzvláště zaujaly kapitoly ZAPPA a ZEMAN.