Babišistán

Na téma hlavního protagonisty, tvůrce Babišistánu, jeho poskoků i odpůrců a celé historie jeho vzestupu, vám vyhodí prohlížeč (i zde v Databázi) více než tucet titulů nejrůznějších autorů, od dosud stále nezávislých komentátorů až po dílka z kuchyně Agrofertu či „knihy“ hlubokých úvah od samotného dotyčného. Těžko tedy asi ještě dodat něco podstatně objevného. Kniha Babišistán je tedy jakási rekapitulace toho, jak jeden lump může uchopit, demokratickými procedurami, moc ve státě a jak ji využívá (kdo dělá lumpárny, je prostě lump a o lumpárnách je tato kniha). Kdo mu k tomu pomáhal a i co to pro stát ve svých důsledcích všechno znamená. Sborník příspěvků nejrůznějších autorů, kteří k Agrofertu nepatří (i když někteří v jeho službách zpočátku i krátce působili). Celkem 21 spoluautorů, známých novinářů i méně známých komentátorů. A probírají téma ze všech možných hledisek. Kdo žil v této zemi a zajímal se o dění okolo sebe se tu opravdu nové nedozví, je ale dobře mít vše podstatné shrnuto v jedné knize. Také s každým názorem nemusí čtenář plně souhlasit – ani by to při množství autorů a jejich odlišných postojů nebylo možné. Přesto něco zajímavého si zde čtenář určitě najde. Zmínil bych (namátkově) to, co zaujalo mne. Tak třeba v příspěvku Marka Švehly (str. 152) je příznačně citován rozhovor tohoto nepolitika, který se dral k politické moci a chtěl řídit stát: na otázku, jaký je jeho politický cíl odpovídá (v roce 2012!) takto: „Vůbec nevím o čem mluvíte…..já se rozhoduji podle peněz, jestli je to výhodné, nebo ne … vyvodit z (těchto) počtů konkrétní kroky, to musí lidé posoudit v referendu. Já se budu řídit tím, co budou chtít oni.“ A jak se jich zeptat, jak mohlo vypadat takové „referendum“, je velice výmluvně vystiženo v příspěvku Davida Macháčka citací z jakéhosi stand-upu Lumíra Tučka (str.205): „Chcete, aby v létě rostly v lese pod každým stromem jenom samé hřiby praváci? My ano!“ A možný volič na to: „Ty volím, vole, budou hřiby“. Jak to dopadlo s těmi hřiby (Ano, budou hřiby) musí posoudit každý sám, jistě ale s tímto nepolitikem přišla (zase) doba, kdy na nepohodlné, řečeno slovníkem (tehdejšího) premiéra, mohli „zakleknout“ a dokonce i jiný miliardář se vyjádřil „Hele, rád bych s tebou spolupracoval, ale nechci mít Bureše za krkem“ (Sabina Slonková, str. 122 a 123). Pro mne byl velice zajímavý příspěvek Petra Holuba (str. 97 a n.) připomínající teoretické myšlenky Foucaultovy. Totiž, že „trestní paragrafy platí pro všechny, je zde ale třída nedotknutelných, která stojí mimo“. A náš dotyčný nepolitik, se už od svého dětství, s pomocí rodičů, dral do skupiny „vyvolených“ tehdejšího režimu (ať to bylo jakkoliv odporné) a mezi vyvolenými zůstal i při změně politických poměrů. Mezi vyvolenými, kteří podle Foucaulta sice stanovují zákony platné pro všechny, ale sami se automaticky považují ze někoho mimo tyto zákony. Toto má dotyčný „politik“ tak hluboko v krvi, že není ani schopen pochopit nějakou zodpovědnost za nezákonné jednání, patří totiž přece mezi „nedotknutelné“! (str. 106) – viz výše citované vyjádření, které by mělo místo i zde: „Vůbec nevím o čem mluvíte“. A všechno proto není nic než „kampáň“. Takto by se dalo pokračovat, ale ať se přesvědčí každý sám. Doporučuji, moje hodnocení: 100%.

V množství literatury, která o mafiánovi, který se stal premiérem, vychází, je těžké cokoli nového objevit, přesto neuškodí mít pohromadě dvacet komentářů od těch, kteří mu sloužit nechtějí a šíře se zabývají jeho vlivem na mediální prostor. Ten, kdo je s nimi názorově na jedné vlně, bude s většinou souhlasit (snad jen s trošku problematičtějším příspěvkem Martina Gromana, který věc možná zlehčuje a jako by nevidí důsledky) a dá si dohromady poměrně komplexní obraz destrukce kdysi důležitých a tradičních médií, která už se nejspíš dohromady nikdy nedají. Kniha má tak stejný problém jako jí podobné - ti, ke kterým by měla mluvit, ji ani neotevřou, protože "je to všechno kampaň" a ti ostatní si jen upevní svůj názor. Přesto je důležité, aby podobné sborníky vznikaly. 80 %

Na téma hlavního protagonisty, tvůrce Babišistánu, jeho poskoků i odpůrců a celé historie jeho vzestupu, vám vyhodí prohlížeč (i zde v Databázi) více než tucet titulů nejrůznějších autorů, od dosud stále nezávislých komentátorů až po dílka z kuchyně Agrofertu či „knihy“ hlubokých úvah od samotného dotyčného. Těžko tedy asi ještě dodat něco podstatně objevného. Kniha Babišistán je tedy jakási rekapitulace toho, jak jeden lump může uchopit, demokratickými procedurami, moc ve státě a jak ji využívá (kdo dělá lumpárny, je prostě lump a o lumpárnách je tato kniha). Kdo mu k tomu pomáhal a i co to pro stát ve svých důsledcích všechno znamená. Sborník příspěvků nejrůznějších autorů, kteří k Agrofertu nepatří (i když někteří v jeho službách zpočátku i krátce působili). Celkem 21 spoluautorů, známých novinářů i méně známých komentátorů. A probírají téma ze všech možných hledisek. Kdo žil v této zemi a zajímal se o dění okolo sebe se tu opravdu nové nedozví, je ale dobře mít vše podstatné shrnuto v jedné knize. Také s každým názorem nemusí čtenář plně souhlasit – ani by to při množství autorů a jejich odlišných postojů nebylo možné. Přesto něco zajímavého si zde čtenář určitě najde. Zmínil bych (namátkově) to, co zaujalo mne. Tak třeba v příspěvku Marka Švehly (str. 152) je příznačně citován rozhovor tohoto nepolitika, který se dral k politické moci a chtěl řídit stát: na otázku, jaký je jeho politický cíl odpovídá (v roce 2012!) takto: „Vůbec nevím o čem mluvíte…..já se rozhoduji podle peněz, jestli je to výhodné, nebo ne … vyvodit z (těchto) počtů konkrétní kroky, to musí lidé posoudit v referendu. Já se budu řídit tím, co budou chtít oni.“ A jak se jich zeptat, jak mohlo vypadat takové „referendum“, je velice výmluvně vystiženo v příspěvku Davida Macháčka citací z jakéhosi stand-upu Lumíra Tučka (str.205): „Chcete, aby v létě rostly v lese pod každým stromem jenom samé hřiby praváci? My ano!“ A možný volič na to: „Ty volím, vole, budou hřiby“. Jak to dopadlo s těmi hřiby (Ano, budou hřiby) musí posoudit každý sám, jistě ale s tímto nepolitikem přišla (zase) doba, kdy na nepohodlné, řečeno slovníkem (tehdejšího) premiéra, mohli „zakleknout“ a dokonce i jiný miliardář se vyjádřil „Hele, rád bych s tebou spolupracoval, ale nechci mít Bureše za krkem“ (Sabina Slonková, str. 122 a 123). Pro mne byl velice zajímavý příspěvek Petra Holuba (str. 97 a n.) připomínající teoretické myšlenky Foucaultovy. Totiž, že „trestní paragrafy platí pro všechny, je zde ale třída nedotknutelných, která stojí mimo“. A náš dotyčný nepolitik, se už od svého dětství, s pomocí rodičů, dral do skupiny „vyvolených“ tehdejšího režimu (ať to bylo jakkoliv odporné) a mezi vyvolenými zůstal i při změně politických poměrů. Mezi vyvolenými, kteří podle Foucaulta sice stanovují zákony platné pro všechny, ale sami se automaticky považují ze někoho mimo tyto zákony. Toto má dotyčný „politik“ tak hluboko v krvi, že není ani schopen pochopit nějakou zodpovědnost za nezákonné jednání, patří totiž přece mezi „nedotknutelné“! (str. 106) – viz výše citované vyjádření, které by mělo místo i zde: „Vůbec nevím o čem mluvíte“. A všechno proto není nic než „kampáň“. Takto by se dalo pokračovat, ale ať se přesvědčí každý sám. Doporučuji, moje hodnocení: 100%.