Hledání rovnováhy aneb Život soudce

Tento otevřený knižní rozhovor je ideální pro každého, kdo se zajímá o život a názory člověka, jenž bude dalších deset let předsedou Ústavního soudu. Josef Baxa je jednou z mála všeobecně respektovaných autorit mezi českými právníky, byl totiž takřka u všeho podstatného, co se v tuzemské justici v posledních čtyřech dekádách odehrálo. Začínal v 80. letech jako trestní soudce, po roce 1989 se podílel na budování nového režimu jako soudce (při rozhodování o rehabilitacích) i funkcionář (jako místopředseda plzeňského krajského soudu a později i náměstek na ministerstvu spravedlnosti). V roce 2003 pak využil unikátní příležitosti vybudovat "nový soud bez zátěže z minulosti" a dnes je Nejvyšší správní soud ozdobou justice a Baxovou největší zásluhou. Ve vztahu k fungování justice je Baxa pragmatik orientovaný na výsledek, tedy aby se soudci neuchylovali při "vyřizování věcí" k alibismu a formalismu, nýbrž aby účastníkům "srozumitelně vysvětlili, zda jsou v právu nebo ne, a pokud nejsou na správné adrese, kam tedy mají jít". A současně jako "právní romantik" rád vypráví o poslání soudce nebo o tom, že rozsudky by měla být radost číst. Háček je v tom, že Baxa ve své kariéře často překračoval pravidla. Vzpomíná třeba na to, jak tři měsíce před jmenování soudcem vedl jednání a vyhlašoval rozsudky pod jménem svého kolegy, jak se při průšvihu na plzeňských právech přimlouval u vedení fakulty za svou dceru nebo jak jen těsně unikl kárnému řízení za souběh funkce soudce a náměstka ministra. Toho rozporu si ale sám je vědom a nevyhýbavě říká, že už by nezopakoval některé věci, které byly systémově špatně: "Tehdy jsem si říkal, že přece máme dobré úmysly. Jenže zákony a zvyklosti se mají vytvářet pro špatné počasí - právě proto, aby je nezneužil někdo se zlými úmysly." Pro mě je Josef Baxa jednoznačně pozitivní postavou, ale právě proto, že zdaleka ne všichni na tak vysokých pozicích jsou stejní, je důležitá úvaha, že "čím větší moc a vyšší postavení, tím uměřeněji se s tím musí zacházet". (10/10)

Série rozhovorů se současným předsedou Ústavního soudu, který na přelomu století stál u zrodu (či spíše restartu) českého správního soudnictví. Asi nejvíce bych pochválil způsob vedení rozhovoru ze strany pana Němečka, který má hluboký vhled do tématu a umí se ptát opravdu k věci (na rozdíl od jiných novinářů neklade stupidní otázky typu „a to soudce nemusí mít titul JUDr. ?“), ale zároveň tak, aby byl předmět rozhovoru jasný i právu nezasvěcenému čtenáři. Navíc před každou sérii rozhovorů je krátký úvodník do problematiky týkající se nadcházejícího rozhovoru, který čtenáři pomůže se zorientovat. Nicméně z osobnosti samotného dr. Baxy mám po dočtení trochu rozporuplné pocity. Jeho osobní zpověď mi vlastně dost pokazila moji dosavadní představu o něm samém. Ještě teď ve mně rezonuje, jak popisoval, že před rokem 89 odsoudil policistu za zneužití pravomoci kvůli falšování protokolu, ale jen o pár vět dál suverénně prohlásil, že ještě před jmenováním soudcem chodil do jednací síně za jiného kolegu, vystupoval pod jeho jménem a dokonce (!) za něj vedl jednání a vyhlašoval rozsudky…ufff!!! Jako chápu, že za socialismu se nejen v justici dělo leccos, co by dnes neprošlo a co nelze tehdy žijícím aktérům vždy vyčítat, ale i tak bych čekal aspoň nějakou sebereflexi typu „dnes už bych si to nedovolil“ nebo „zpětně se za to stydím“. Ale dr. Baxa to smete suverénně tím, že „já přece soudil podle práva, jen v cizím kabátě!“ Nu, o některých věcech měl možná raději pomlčet…