Helikonie - Jaro

Brian, Brian, čo mi to robíš? Píšeš ako vždy dobre, o tom niet pochýb, mal si talent skladať slová do viet tak, že celé odseky vyzneli skvostne. Lenže to, že si mal toto nadanie, tak si ho takmer vždy trestuhodne vymazal svojím typickým neduhom a to je nezáživnosť. Áno, nezáživnosť je prítomná aj v Helikonii, pretože nápady si mal poväčšine fajn, no nedokázal si ma na dlho zaujať. Už po sto stranách som trpel a čakal, kedy otočím poslednú stránku (alebo dopočúvam poslednú minútu), pretože si príbeh utopil v primnohých opisoch alebo skokoch v deji. Beriem, že mnohým čitateľom a čitateľkám tento štýl sedí, no mňa ubíja a pritom som vždy chcel tvoje knihy, ktoré sa mi dostali pred oči dočítať. To sa mi stalo aj s jarnou Helikoniou, no letnú a zimnú si odpustím. Nie som čitateľský masochista.

Aldiss mi zkrátka nesedne a nejspíš pro mě nadosmrti zůstane tajemstvím, jak se z něj stal proslulý sci-fi spisovatel. Helikonie byla v jistých ohledech asi to nejlepší, co jsem od něj četla, stále to však bylo málo, abych se k dočítání nemusela nutit. Svět Helikonie sám o sobě byl úžasný. Fantastický, plný drobností a zajímavých nápadů. Nápad to byl na jedničku. Životy hrdinů už tak zajímavé nebyly. Začátek v jeskynním městě mě nadchnul, s přechodem ven už však nadšení jen pomalu ale jistě upadalo. Každá postava mě časem znechutila a začala se mi zajídat, jejich strasti postrádaly jakékoliv tempo i napětí, v jejich myšlení jsem často nalézala nesmyslné rozpory. Posledním hřebíčkem do rakve pak byl vševědoucí vypravěč, který dopředu naznačoval či prozrazoval, co se stane a tím zabíjel zbytky napětí. Pro mě naprosté zklamání a poslední pokus se do Aldisse začíst.