Jaro

Aldiss mi zkrátka nesedne a nejspíš pro mě nadosmrti zůstane tajemstvím, jak se z něj stal proslulý sci-fi spisovatel. Helikonie byla v jistých ohledech asi to nejlepší, co jsem od něj četla, stále to však bylo málo, abych se k dočítání nemusela nutit. Svět Helikonie sám o sobě byl úžasný. Fantastický, plný drobností a zajímavých nápadů. Nápad to byl na jedničku. Životy hrdinů už tak zajímavé nebyly. Začátek v jeskynním městě mě nadchnul, s přechodem ven už však nadšení jen pomalu ale jistě upadalo. Každá postava mě časem znechutila a začala se mi zajídat, jejich strasti postrádaly jakékoliv tempo i napětí, v jejich myšlení jsem často nalézala nesmyslné rozpory. Posledním hřebíčkem do rakve pak byl vševědoucí vypravěč, který dopředu naznačoval či prozrazoval, co se stane a tím zabíjel zbytky napětí. Pro mě naprosté zklamání a poslední pokus se do Aldisse začíst.