Tak zase jednou nechápu modré hodnocení. Každý, kdo někdy měl psa, má rád psi či jiná zvířata si podle mě musí tuhle knížku užít. Na druhou stranu pokud k ní někdo přistupuje s očekáváním, že dostane modernistickou Woolfovou, pak je asi trochu zklamán. Nicméně já jsem k tomu přišla jak slepá k houslím, kdy jsem začala poslouchat od druhé kapitoly bez toho, abych věděla, že jde o Woolfovou... (Mimochodem to audio je mimořádně dobře udělané a právě teď je celé volně dostupné na Vltavě, moc doporučuji, sama si ho možná poslechnu ještě jednou...) Každopádně tohle je neskutečně milá a převážně pozitivní záležitost. Místy jsme se s mámou smály až jsme plakaly a... no, krása. Rozhodně moc doporučuji, je to něco jiného, než co bych od Woolf čekala, ale je to originální zase trochu jiným způsobem.

Když jsem zjistila, že Virginie Woolfová napsala biografickou novelku o kokršpanělovi Elisabeth Barrett-Browningové, usoudila jsem, že to zní jako něco, co rozhodně chci číst. A jsem zklamaná. — Ačkoli... ano, na zkouškové je to ideální kniha. Plánovala jsem totiž, že u „Flushe“ budu prokrastinovat od psaní semestrálky, a nakonec jsem u psaní semestrálky prokrastinovala od „Flushe“. Největší problém mám nejspíš s autorčiným pojetím protagonisty. Vázne někde na půl cesty mezi realistickým portrétem zvířecí duše a antropomorfizací. Woolfová určitě nepředkládá realistický obraz psí mentality jako, řekněme, Eric Knight v „Lassii“ (Flush si třeba při pohledu na píšící básnířku přeje, aby uměl psát také). Na druhou stranu se svět nazíraný očima kokra liší od toho našeho, čímž autorka zužuje vypravěči, připoutanému k Flushově osobě, úhel pohledu. Výsledkem je (podle mě) chaos myšlenek nedostatečně zvířecích i nedostatečně lidských. Až na jednu zdařilou pasáž, totiž popis pachů ve Florencii. Ta v unylém zbytku textu působí jako ohňostroj tvůrčí imaginace. Celkově mě novelka trochu zaujala, až když ústřední trojice, manželé Browningovi s Flushem, doputovala do Itálie. Do té doby čteme téměř jen o tom, jak psík polehává s nemocnou Elisabeth v přepychových, tmavých a solidních kulisách londýnské Wimpole Street. Popis interiérů patří určitě k přednostem novely, nicméně — naplnit jím polovinu knihy? Zato v Itálii konečně vpadá do života Elisabeth a Flushe svět se svým světlem, pohybem a hlukem. A jedno je Woolfové třeba přiznat: živě vyvolává historickou atmosféru. Viktoriánský Londýn se slumy a zloději psů, revoluční Itálii dožadující se ústavy, spiritismus, romantismus s jeho literární smetánkou, zkrátka polovinu XIX. století. Já osobně nejsem zcela přesvědčená, že „Flush“ je ta pravá četba pro milovníky psů, jak někteří čtenáři píší. Autorka často tematizuje Flushovu čistokrevnost, a tím se dotýká šlechtitelství včetně zabíjení štěňat kvůli tomu, že jejich čupřina neodpovídá plemennému standardu, a podobných zhůvěřilostí. Mě to po celou dobu zlobilo. — Někde u posledních kapitol se ke mně přiloudalo toulavé psisko trvající na tom, že chce drbat a hladit, takže jsem tenhle psí příběh dočetla s rukou na psí hlavě. Zbývajícím stránkám to přece jen dodalo jisté kouzlo. Nuže, není to úplně špatná kniha, mohla však být mnohem, mnohem lepší.