"Fízl nemá jméno, otce ani matku. Je to psanec, který se o své vůli vydělil z lidské společnosti, aby sloužil zlu, v jeho jménu napadá samu podstatu člověka." Jsme národ podzemního, partyzánského a zahraničního odboje. K nepříteli (či třeba i jen nadřízenému) se málokdy stavíme čelem. Protože mezi námi je příliš mnoho oportunistů a politických kolaborantů, kteří tlučou do stolu jen v hospodě, nebo pohodářů, kteří se hlavně chtějí mít dobře. Za každého režimu. A pak bylo/je strašně moc třeba takových Placáků, Magorů, Havlů aj. A těch jmen, která Fagot ve své spravedlivé a rozhněvané obžalobě bez obalu uvádí. Až jednoho mrazí. Jen se obávám, že právě tito lidé po Fízlovi nesáhnou ani omylem. Bylo mi smutno a ouzko při čtení těchto pamětí páně Placáka fízlovských časů, prokládaných citacemi z estébáckých svazků a komunistických prohlášení. Já byla ještě docela mladá a můj osobní odboj pramenil z hluboké frustrace pro mne nepochopitelného stavu kolemstojící společnosti a současně absolutního přesvědčení, že jinak být nemůže. Dítě komunistického režimu, které si jediné světlé chvíle před-osmašedesátého nemůže pamatovat a tedy ani na čem stavět případné naděje. A tak se zamýšlím, poučili jsme se dostatečně? Nebo jsme coby národ odsouzeni k věčnému pohodlnému a bezpečnému žití s platonickými, anonymními výkřiky nesouhlasu, dnes na tak oblíbených sociálních sítích? Ano, dnes je každý slyšet, ale je to opravdu ono? Petr Placák je vážně persóna a v dobách minulých postrach komunistických esenbáků a estébáků... úplná osina v zadku. A nelze samozřejmě nesrovnávat s další významnou před, (a po) revoluční osobností chartisty Václava Havla. Placák živel (spisovatel, čerpač, uklízeč, hráč, básník, noční hlídač, lesní dělník, horský turista, mechanik 65-23-4, DG 301, historik, šéfredaktor Babylonu), Havel filozof (disident a prezident mj.). Placák, beznadějný anarchista, má svou vlastní, jednoduchou filozofii. Fízl je hovado a může být zastřelen. Pro Havla, budovatele demokratického systému, byl lidskou bytostí úplně každý - komunista, fízl, disident, vrah či politický vězeň - a jako takový potřebuje ochranu. Placák je prostě autentický, nesystémový bojovník za (svá) lidská práva a činil tak bez kompromisu a bez ohledu na cenu, kterou musel platit on, nebo jiní "spolubojovníci". Na Placákovi je nutno ocenit, že ve svém světonázoru nikdy ani na vteřinu nezakolísal, neustoupil a nikoho nešetřil (nešetří). Ani třeba zmíněného Havla, pokud si to dle jeho názoru zasloužil. Skvělé čtení. V netušených detailech mi před očima opět defilovaly zástupy demonstrantů v listopadu 1989. Hlavně nezapomenout, což je přitom tak snadné a hlavně výhodné pro kdysi tak mučenou mysl. "Husák byl ztělesněním všeho normalisačního hnusu a už ve škole se mi dělalo zle z toho obrýleného houbovitého ksichtu, který na nás, zavěšený v rámu nad katedrou, každý den civěl."

Opět mě inspirovalo četení na pokračování na Vltavě. Bez velkého patosu a přehánění je zde popsaná doba "normalizace" až k 17. listopadu, kdy dojde k převratu. Jsem rád, že existovali i lidé, jako je Petr Placák a jeho rodina. Ti totiž byli disidenti z přesvědčení a ne pro finanční a politické ambice. Líbí se mi, doplnění knihy o faktografii z archivu StB a VB a jiných tehdejších ústavů. Škoda spousty materiálů, které tehdejší režim stihl zničit, ale to by asi popřevratová skladba politiků apod. vypadala úplně jinak. I když, předseda SSM jako ministr průmyslu, moderátorka pionýrské vlaštovky moderuje kapitalistické hlavní zprávy... takže kdo ví, jak by to bylo dopadlo i pokud by se zbylá dokumentace zachovala... Kniha se mi líbila a doporučuji.