Možná až příliš zjednodušující pohled na společné znaky fašismu a komunismu se snahou především dát do roviny německý nacismus a komunismus tak jak jej realizovali bolševici a jejich epigoni u nás. Celá kniha na mě působila spíše jako obsáhlý "výpis z četby" s komentářem, což ale neznamená, že bych ji nedoporučil k přečtení. Obzvlášť v dnešní době, kdy ožívají obě tyto děsivé ideologie, jdou často ruku v ruce a co je ještě děsivější, těší se podpoře některých politiků, kterým totalitní a autoritativní sklony nejsou zdaleka cizí.

Autor srovnává fašismus/nacismus a komunismus (což je smysluplné a zajímavé), aby z jejich paralel vyvodil genetickou příbuznost obou ideologií, tedy závěr, že komunismus je druhem fašismu (což smysluplné není). V první polovině knihy se za pomoci výpisků z vědecké literatury i pramenů snaží dobrat podstaty těchto ideologií. A nutno uznat, že toho přečetl hodně, i když tu zásadně scházejí odkazy na "Kapitál" nebo "Můj boj". Ve druhé polovině pak zkoumá jevy spjaté s třetí republikou (1945-48), například retribuční procesy, etnocidu Němců, antisemitismus či komunistickou rétoriku, přičemž se snaží dokázat, že jsou fašistické. Má pravdu v tom - byť to není jeho originální přínos -, že fašismus a komunismus v jisté dějinné fázi spolupracovaly a že mají styčné body, jako je odpor ke kapitalismu, revolučnost či kult vůdce a strany. Opomíjí však, že tyto podobnosti byly zčásti důsledkem adaptace, asi jako když se v evoluci vzájemně přizpůsobují konkurenční organismy, a zčásti obecných historických podmínek. Vezmeme-li jeho vlastní příklady: kult padlých má přece každá strana, jež prošla násilným konfliktem; metafory z medicíny a biologie požívali nejen nacisté a komunisté, ale také demokraté; kolektivní vinu po světových válkách uplatňovali rovněž demokraté, přičemž k etnocidě českých Němců vyzýval třeba Edvard Beneš - atd. Paralelismus neznamená totožnost. Jak vidno, autor nepracuje s obecně přijímaným konceptem "tří politických ideologií" (1. fašistické/NS; 2. komunistické; 3. demokratické / liberalistické / kapitalistické), přičemž všechny mají průniky s oběma zbylými, ale zároveň jsou autonomní. Pro něj se politika dělí na "zlo" (což je ta, kterou on nepreferuje) a "dobro". Pod fašistické zlo neřadí jen komunismus, ale také islám či teror Francouzské revoluce - čímž samozřejmě znemožňuje definici a kritiku demokratismu. Sám podotýká, že společenské vědy ztrácejí schopnost vysvětlovat fenomény právě proto, že se oddělily od teologie a na koncept zla rezignovaly. Jeho kniha teologická je: hledá ďábla, nikoli - v mezích možností - objektivní perspektivu. Subjektivitu navozuje už slovník: dějinné aktéry tento "historik" označuje za voly a idioty. Hlavní problém vidím v tom, že Placák přehlíží ideologičnost vlastní pozice; není nezávislým pozorovatelem, ale angažovaným proponentem určitého režimu a myšlenkových systémů, například křesťanství. Tvrdí tedy, že fašismus-komunismus vzývá válku, jež v křesťanském světě byla chápána jako morová rána. Pojem svatá válka, případně křížová výprava mu nic neříká? Neměla bych s ideologickou subjektivitou knihy problém, kdyby se neprezentovala jako literatura vědecká ("studie") a nebyla lektorovaná, opatřená poznámkovým aparátem a vydaná ÚSTRem. Já sama jsem ji popadla v universitní knihovně jako četbu ke zkoušce z české státnosti. A dostala jsem to, co jsem čekala: stručný spisek s několika jednoduchými myšlenkami (ne všechny jsou mimo, kupř. ta o inspiraci komunismu romantismem) a opuchlým poznámkovým aparátem přetékajícím zajímavými postřehy cizích autorů o fašismu. Fajn.