Je mi žinantní označovat jakokouli prózu držitelů Nobelovek za průměrnou. A kór když čtu novou věc nějaký literární šajby a nelíbí se mi, snažím se hledat problém nejprv ve svý omezenosti. EMPUSION má navíc fantastickou první stostranu. Tokarczuková je zedník atmosféry, skvěle popisuje (a ujíždí si na botách!) a staví základy literárně hodnotnýho hororu, ve kterej jsem doufal. Jenomže, jen co jsi román odloží svůj Potěmkinův rubáš, zbude v něm podivuhodný prázdno. Láry fáry o misogynii bez ladu a skladu. A já byl regulérně zklamanej, že to, co se v EMPUSIONU nakonec mlátí je bohužel prázdná sláma.

Empusion je kniha zasazená do neklidné slezské krajiny a prostor plicního sanatoria roku 1913, kde se ve společnosti jiných pánů léčí z tuberkulózy i hlavní "hrdina" Mieczyslaw Wojnitz. Lázeňské dny, naplněné opakujícími se procedurami, odpočinkem a zdravotními procházkami se dlouze táhnou a společné chvíle si pánové krátí nekonečnými filosofickými debatami zahalenými do prohlubujícího se oblouznění domácím likérem Schwärmerei. Ať už je téma debat jakékoli, zpravidla vždy končí u žen, jejich méněcennosti, mentální, údajně fyziologické nedostatečnosti a podřadnosti. Pohled na ženu je zde mnohdy až zbaven lidských atributů, degradován, připomíná spíše pohled na věc než na myslící a cítící lidské bytosti. Zakomponovány jsou i historické vsuvky o postavení žen ve společnosti v minulosti daleké i blízké, včetně jejich, z lokální historie čerpající, vyhnání do lesů s cejchem čarodějnic. Tento všudypřítomný a z každého slova čišící útlak ženského elementu se zde pak projevuje ve formě jakési nadpřirozené, divoké přírodní moci, bájných démonických empús, které trhají v temných lesích mladé muže na cucky. Jednou ročně v listopadu v Görbersdorfu záhadně zmizí nějaký muž. Je to jen náhoda nebo zde opravdu přichází ke slovu jakási nadpřirozená pomsta ženských démonů? Zabíjí sama krajina? Samotná smrt zde konečně zastává také jaksi paradoxní postavení. Ač přítomná na každém kroku, nevnímají ji postavy románu jako skutečnou, je popírána a ignorována. Ostatně, v Görbersdorfu není ani hřbitov. Zajímavá je pak i linka samotného hlavního hrdiny, který, na rozdíl od jiných, v sanatoriu dojde skutečného uzdravení a která otevírá aktuální genderové otázky. O Empusionu se mnohde hovoří jako o feministickém románu, ve kterém nepromluví jediná žena. Ženy zde ale promlouvají různými způsoby, ikdyž možná ne přímo. Troufám si říct, že Olga Tokarczuk není autorka pro každého a je potřeba na ni být vnitřně nastavený. Mnohovrstevnost a mnohovýznamovost jejích lze na tomto prostoru těžko komplexně pokrýt. Na mě z nich dýchá záměr, kterého dosahuje neobvyklým, fascinujícím a velmi chytrým tvůrčím způsobem. Přidanou hodnotou pak je atmosféra celého příběhu, temná a svíravá, zároveň ale uklidňující, jakkoli paradoxně to může znít. Označení přírodně-léčivého hororu je tak vlastně adekvátní.