Poslední příběhy

Olga Tokarczuková mě opět okouzlila svou poetičností a hloubkou myšlenek, které spřádala ve třech "ženských" příbězích. Všechny se nějakým způsobem dotýkaly smrti.Snad nejvíce toto téma rezonovalo v příběhu Parka, který hodnotím jako nejzdařilejší. Hlavní hrdinka, stará žena, po smrti svého manžela si útržkovitě vybavuje svou minulost. Její charakter a jednání svou vykresleny velmi plasticky a barvitě, sama se ve svých vzpomínkách vůbec nešetří. Na pozadí jejího příběhu se objevují také některé epizody odehrávající se před a v průběhu 2. světové války, konkrétně nucené vysídlování Poláků po okupaci Polska sovětskou armádou, dále pak následná okupace Němci. Kniha rozhodně stojí za přečtení, zvláště pak pro příznivce autorky (ke kterým se s radostí přidávám) by se mělo jednat o povinnou četbu.

Ufff, nelehké to bylo čtení. Vyžaduje od čtenáře velkou míru soustředění i času, nedá se uspěchat. Na pozadí tří příběhů tří žen spřízeněných rodovým poutem autorka rozvíjí nesmírné množství úvah nejen o smrti (a tím pádem i o životě), ale i o vztazích - jak mezilidských, tak k sobě samému, tak třeba k procesu umírání. Na první pohled je celé vyprávění jedno velké spletité klubko, ze kterého si čtenář vybere tu svou nitku, tu, kterou chce následovat, a které chce porozumět. Těch nitek je nepřeberné množství, věřím, že kdybych četla knihu ještě dvakrát či třikrát, najdu další a další myšlenky či střípky, za kterými se pustím a objevím zase nové pohledy a pravdy. První příběh Idy pro mne byl nejtěžší. Mrazilo mne z něj až do hloubi duše. Kdo ví, jaké asociace z mého života mi vlastně připomněl a co si z něj nakonec, až si sedne na to správné místo ve mě, vlastně vezmu... Druhé vyprávění o stařence Paraskevje a smrti jejího muže Petra ve mne zanechalo pocit tiché melancholie a velkého smíření. Poslední část, odehrávající se na ostrově v Jihočínském moři mne oslovila nejvíc. Ač jsem nikdy na takovém ostrově nebyla, pocity horka, potápění, zvuků a vůní byly při čtení nesmírně autentické. "Moře se skládá z vrstev, jemných, proměnlivých, neviditelných. Je možné ho cítit jen tělem, celou jeho velikost. Kdo pronikne mezi ně, pocítí úlevu, jako by se vrátil do dávno ztraceného domova, do skoro zapomenutého velkého společného těla. Zelenomodrá barva vody kompnezuje ostré bodavé slunce. Malé bublinky plují z hlubin na hladinu jako zhmotněla znamení radosti."