Duna - filmová obálka

Četla jsem v roce 2000, takže už opravdu hooodně dávno, ale pořád jsem toho názoru, že je to jedna z nejklasičtějších sci-fi. Pořád ještě pamatuji na putování po poušti, na speciální obleky na recyklaci vlhkosti, na tu atmosféru, určitě si ještě někdy Dunu připomenu. (film jsem neviděla, protože jsem měla pocit, že se to fanouškům knihy moc nelíbí, takže ten neeeee)

Další ze setkání po letech, po necelých dvou desetiletích, jestli správně počítám. Metlička téměř neopotřebovaná byla bezmála nadšená, akorát se chvílemi úplně nechytala ve filozofičtějších pasážích. Notně jetá Metla se tentokrát rozhodla pro audio, což musela u vypůjčené verze z roku 1993 přehodnotit, pokud nechtěla přijít o zbytky zubní skloviny. Intonace předčítajícího byla ucházející, ovšem před většinou neznámých pojmů nastala pauza a potom často následovala zkomolenina. Nejhorší byla jména. Muad´Dib se pravidelně střídal s Maud´Dibem, ale pravé peklo řádilo teprve se jmény anglického původu: každý Dunkan, každý Gurnej, každá Jesika (vážně s „J“!) byli jako mentální třísknutí čelem o futra. Nedalo se na to zvyknout, raději jsem se přesunula k louskání písmenek na papíře. Dojmy poněkud zeslábly, tehdejší exotika v muslimském hávu dnes působí znepokojivě, všechno to Kwisatz Haderachovské metafyzično mě příliš nebralo. Jakmile zmizel ze scény vévoda Leto, nedokázala jsem se s nikým ztotožnit. Ten pouštní svět pro mě byl náhle emočně chladný, striktně praktický, k tomu samé velké myšlenky a cíle. Preferuji malá lidská dramata. Přemýšlela jsem, zda opět udělit pět aster, „Duna“ stále má své silné kouzlo i naléhavé poselství, status sci-fi klasiky si zaslouží (s upozorněním, že jde o sci-fi téměř pohádkového střihu - něco jako dospělejší "Star Wars"). Když jsem si však položila otázku, jestli se mi chce pokračovat dalším dílem, odpověď zní: „Nijak zvlášť.“ U knihy, která mě pohltila, bych už pokračování četla, nebo se musela zuby-nehty držet, ať se na ně nevrhnu. O chlup z Harkonnenovy zadnice pod 85%.