Dům v Matoušově ulici

V tomto domě žili či přebývali opravdu zajímavé osobnosti se zajímavými osudy, které jsou v románu popsány opravdu živě s velkou invencí. Nevím ale, co zde dělá válka na Ukrajině a v Palestině, jakož i jiné současné události nevztahující se k tématu. Asi nejsem na výši autorčina intelektu, v tom to jistě bude. Nu což, čte se to dobře a to je pro mne hlavní.

Knížky Terezy Boučkové mám ráda, protože jsou originální a dávají čtenáři kus spisovatelčiny duše. Autorka vše říká přímo, je jí jedno, že si třeba spousty čtenářů znepřátelí. Anebo jí to jedno není, ale nemůže jinak, je holt taková… A i když o téhle knížce sama říká, že je to román, román to není, je to hlavně osobní zpověď a pak neuvěřitelné dějiny jednoho domu na Smíchově; kdo by řekl, že se zde sejde tolik úspěšných, slavných nebo pozoruhodných lidí? Moc mě to chytlo, přidanou hodnotou je pro mě spojení minulosti a přítomnosti, když autorka popisuje zlo v minulosti, okamžitě to spojí se zlem v přítomnosti. Někomu to vadí, mně to přijde naopak jedinečné. K čemu by nám byla znalost a pochopení minulosti, když bychom neviděli souvislost s přítomností? Úplně čirou náhodou jsem si teď volala s kamarádem, který je na léčebném pobytu ve Starých Splavech, říkal mi, jsou tu úžasné prvorepublikové vily, nádhera se tu procházet. A já koukám na mapu, googlím, a vidím právě ty vily, o kterých teď čtu v knížce Terezy Boučkové. Letní sídlo architekta Otto Kohna (Kohnova vila), vila Dela (rovněž architekt Otto Kohn) a penzion Rut rodiny Formanů. A já říkám, no právě teď o tom čtu, o osudu starého smíchovského domu, vil u Máchova jezera, i o neuvěřitelných osudech lidí, kteří jsou s těmi domy spjatí… Čtení je to občas hodně bolestné, občas zase tolik lidské.