Den opričníka

Jurodivé delírium z nějž se zeblijete, abyste pak při rozboru čerstvé náplně vaší mísy nevystačili s ustálenými superlativy. Otírám si tedy ústa a jdu vymýšlet…(povinnou žalobu, kdy Rus v minulost svou převelikou opět se dnes obrací, vynechávám:) Stylistický plod spáření parostrojní mlátičky s bezdrátovou myší a od krav Mášou rudolící. Obsahově bezohledná, brutálně přímá, stihomamem podlévaná Bylina v přednesu mocí na mol zlitého sadisty. Pekla ráj. Tenhle stejk je fakt rare; zakrvácené, ještě dýchající, o smilování škemrající žrádlo pro vrahy. SS-level oživlá, z řetězu urvaná noční můra běsnící na pozadí kulis andělsky svatého násilí v níž Sorokin znuděně močí do ještě teplých Orwellových očí, zatímco si z mezizubních prostor nožem doluje kousky Stalina. Tady dostalo „id“ zelenou...Je fakt, že druhá půle trochu ztrácí grády, ale to je spíš jen relativistickým důslekem intezity půle první...či čtenářovy otupělosti? Že mravních, ni jiných hlubin příliš není? Strach, zvůle, násilí, toť jazyk dobrému lidu lahodný, Gosudarem shůry, svoloči mrzení. Tu nežvaní se, nedumuje, tu slovo v dílo hned se kuje! A zaplať Pán Bůh. Čyři a půl nasoleným bejkovcem ran milosrdných *****

Poprvé jsem četla nedlouho po vydání díky pochvalným zmínkám lidí obeznámených s tím, co zrovna překládá Libor Dvořák. A vracím se k téhle knize permanentně, ať už v papíru, nebo ve skvěle udělaném audiu. Ta temná hrůza, která z něj čiší, je fascinující, ba co víc, naplňuje se, byť román vypadá jako alegorie. Naplňuje se pomalu, ale jistě, stačí letmo zabrousit do zkazek těch, co v Rusku ještě mají relevantní informační zdroje. Úchvatný archaický jazyk, se kterým si Libor Dvořák vyhrál, umocňuje dojem dávných příběhu, ale ona je to současnost a budoucnost. Ne nadarmo musí Sorokin žít mimo Rusko, jinak už by v lepším případě vypadl z okna, v tom horším by se prostě ztratil. Jsem ráda, že jsem autora viděla roku 2024 v pořádku a taky jsem ráda, že se u nás vydává dál. Dokud to ještě jde, jsou jeho absurdní knihy varováním.