Třicátá Marinina láska

Četlo se mi to, jako by mi někdo týden vyprávěl vtip a pak tři dny vysvětloval pointu. Přesto jsem se pobavila. Možná bych se pobavila ještě víc, kdyby Sorokin v první části ještě trochu přitvrdil. Ono by pak ještě víc vyniklo, jak nedostižně tvrdá je ta část druhá. Rozhodně je Třicátá Marinina láska jedna z nejoriginálnějších výpovědí o komunistickém režimu, co znám.

Ty bláho, tak to bylo náročný. Marina je učitelka hry na piano. Její máma hrála a učila, holka z chudších poměrů si k hudbě cestu našla. V mladém věku prošla i svou první sexuální zkušeností. Nutno říct, že z toho mi bylo kapku šoufl (ne z popisu aktu, ale ze zákulisí to pochopíte). Autor se s tím nepáře a popisuje hodně jasně. Marina poté nějak vyrůstala a půlka knihy je povrchně řečeno o jejím protloukání životem, hlavně tedy tím intimním. Holka flámuje, souloží a pije, učí děti hrát a s ničím si moc hlavu neláme. Tedy občas ano, ale mívá z toho depky. Zaujala mě doslova encyklopedie klitorisů. Jejich rozličné popisy pro mě jako pro někoho, kdo zná jenom jeden, byly zajímavé ehm. Postupem času Marina prozře, když potká svou třicátou lásku, prožije první orgasmus (fakt ho předtím s nikým nezažila) a doslova zaprodá duši pokroku své vlasti, budování a budoucnosti Záleží na rozpoložení čtenáře, protože každý si v tom najde to, co ho zrovna zaujme :). Druhá půlka knihy je brutální agitka. A jo, pochopila jsem, satira pěkná, nicméně ne tolik vzdálená furt trochu funí za krk. Kniha jako celek je hutná, hnusná, pravdivá a vlastně trochu aktuální. Pro milovnici scifi a různých perfektně fungujících společenství je komunismus jako takový docela fajnovou představou. Ale utopie se musí zvrhnout. A z opaků vznikají krásné příběhy, které byste ale fakt nikdy nechtěli zažít.