Den opričníka jsem nečetla, ale předpokládám, že je psáno ve stejném duchu, jako tyhle poněkud nesourodé povídky. Je to drsné, co drsné, přímo chlupovstávací, a občas i docela nechutné... Dech se vám tají z takového světa, ale ono to něco setsakramentsky připomíná... Ta kombinace zastaralého světa a moderních předmětů mi v něčem připomněla našeho Ladislava Fukse a jeho Myši Natálie Mooshrabové, tam skafandry a hvězdolety na Měsící - a přitom kočí na kozlíku, tady máme totalitní chudé pravoslavné samoděržaví plné fyzického násilí a trestání - a přitom v ruce mobilo, v kapse Chytrolína a na brutální výslechy pomůcku zvanou "bezlegrace". U poslední povídky V nemilosti jsem si nemohla nevzpomenout na dnes hodně probíranou osobu Jevgenije Prigožina a napadlo mě, že jeho divoký a pro mě nepochopitelný životopis by klidně mohl být zařazen do tohoto souboru jako další povídka, ty knižní postavy vypadají hodně přehnaně až ujetě, ale já si s hrůzou uvědomuju, že to vše může být přes veškerou absurditu holá skutečnost. I kvůli tomu nakonec dávám čtyři hvězdy, i když čtení je to hodně nepříjemné. A myslím dobrý překlad, to ruské vyjadřování a myšlení jsem i v té češtině slyšela. * "Ještě krok, ještě a ještě - a malá červená Marfušina kozačka na dlažbu Rudého náměstí došlápala. Průvod se pomalu sune jako had obrovský. Pod Marfušinýma nohama je Rudé náměstí. Náměstí, které jí vždy bere dech. Tady hrdiny vyznamenávají a naopak nepřátele země popravují. A vtom se rozezněl orloj na věži Spasské, je šest hodin! Řeka dětská se zastavila, ani se nepohne. Halas utichl. Světla pohasla. A nahoře, na mračnech zimních převeliká tvář Gosudarova se rozzářila." * " Víte, Trofime Iljiči, já bych řekla, že jste svou manželku málo bil." "Nemám bití žen rád." "Vy jste ji neměl vodit na policejní výprask a nechat ji uléhat pod cizí rákosku, ale seřezat ji sám, a to pořádně. Můj muž mě na policii neodvede prostě nikdy." "A bije vás často?" "Jednou za týden. Vždycky v sobotu."

Všetko, čo som písal pri opričníkovi platí aj tu. S tým, rozdielom, že Cukrový Kreml je mozaikou, krorá režim ukazuje z mnohých ďalších uhlov pohľadu. Čím kniha zaujala najviac, je akýsi náhľad do zvláštnej nátury ruských ľudí, myslím predovšetkým tých obyčajných ľudí, formovaných dekádami útlaku, kde sa zmenami režimu vlastne pre toho obyčajného človeka nič nezmenilo. Najpôsobivejšia bola zrejme poviedka s dopisom, kde je pôsobivým a mrazivým spôsobom zhrnutý zvláštny duševný rozkol/rozklad individua. Nakoniec však kniha pre mňa aj tak zostane exotickým bizárom z ruských končín. Ale aj pokračovateľom tradície Bulgakova, Ilfa s Petrovom, Nabokova, či Strugackých.