Den opričníka

Den opričníka je řádně pofidérní satira. Největší předností tohoto díla je bezpochyby archaický styl psaní, se kterým si autor musel dát pořádnou práci a překladatel dvakrát tak. Děj samotný je sledem absurdních příhod, které ze všeho nejvíce připomínají Mechanický pomeranč říznutý kapkou monarchismu. To ovšem ničemu nevadí, kniha se čte dobře, má spád a neobsahuje hluché momenty. Přesto mám pocit, že tomu něco chybí, že Sorokin o Rusku neříká nic, co by člověk s alespoň základní znalostí dějepisu neznal.

Jurodivé delírium z nějž se zeblijete, abyste pak při rozboru čerstvé náplně vaší mísy nevystačili s ustálenými superlativy. Otírám si tedy ústa a jdu vymýšlet…(povinnou žalobu, kdy Rus v minulost svou převelikou opět se dnes obrací, vynechávám:) Stylistický plod spáření parostrojní mlátičky s bezdrátovou myší a od krav Mášou rudolící. Obsahově bezohledná, brutálně přímá, stihomamem podlévaná Bylina v přednesu mocí na mol zlitého sadisty. Pekla ráj. Tenhle stejk je fakt rare; zakrvácené, ještě dýchající, o smilování škemrající žrádlo pro vrahy. SS-level oživlá, z řetězu urvaná noční můra běsnící na pozadí kulis andělsky svatého násilí v níž Sorokin znuděně močí do ještě teplých Orwellových očí, zatímco si z mezizubních prostor nožem doluje kousky Stalina. Tady dostalo „id“ zelenou...Je fakt, že druhá půle trochu ztrácí grády, ale to je spíš jen relativistickým důslekem intezity půle první...či čtenářovy otupělosti? Že mravních, ni jiných hlubin příliš není? Strach, zvůle, násilí, toť jazyk dobrému lidu lahodný, Gosudarem shůry, svoloči mrzení. Tu nežvaní se, nedumuje, tu slovo v dílo hned se kuje! A zaplať Pán Bůh. Čyři a půl nasoleným bejkovcem ran milosrdných *****