Demian

Hesseho román Demian je ve skutečnosti především příběhem mladíka jménem Adam Sinclair viděný očima Adama Sinclaira. Ten svět s odstupem let hodnotí jako vnější s přímými liniemi a rovnými cestami, v němž existuje svět vnitřní, kde se usadila vina, špatné svědomí a zpověď, ale také odpuštění, láska a úcta či biblické slovo. Zamyšlení nad blízkosti dvou těchto světů, světlého, krásného a toho temného, zrcadlících se v jeho vlastním životě, přináší pohled na mnohdy bolestný až zničující proces zrání mladého člověka zmítaného mezi světlem a tmou. Do tohoto polarizovaného Adamova světa vstupuje Demian. Nositel jména Demian je "odhodlaný individualista, odvážný, nezávislý, sebevědomý, přirozený vůdce, se silnou vůlí, pozitivní, energický, odvážný etc." Tolik se dá dohledat a takový Demian také je. Tato postava předčasně vyspělého mladíka zásadně ovlivňuje Adamův život a jeho vývoj, jeho vnitřní i vnější svět. Demian coby prostředek vlastního Adamova sebeuvědomění, pochopení síly vůle k ovládnutí vlastního života i vůle k moci ovládat druhé. Člověk se nevyvíjí tak, že podléhá vlivům prostředí, vlivům druhých, ale že svůj život sám ovlivňuje. Adam s pomocí Demiana prochází podstatou starozákonního příběhu Kaina a Abela a pochopení, že Kain může být více než jenom vrahem svého bratra. Ale nic není tak jednoduché a přímočaré, jak právě zaznělo... Kdo taky má kdy po boku svého Demiana? Jak může mladý člověk být vyzbrojen pro životní překážky, úkoly, boje? Vidět to je na Adamovi, kdykoliv jej Demian opustí. K pochopení tak mladý člověk dochází až ex-post, pokud mu záchrannou síť nenastaví samo prostředí, v němž vyrůstá. Jak by se mi býval hodil nějaký Demian v letech mého dospívání, kdy jsem postrádala skutečné autority a průvodce životem. Hesse na Demianově přítomnosti a absenci v Adamově životě poukazuje, jaká budoucnost může čekat rozervanou duši. Průvodcem dobrým/lepším životem však nemusí být jen Demian... a Adam na to přišel. To vše Hesse zahalil do tajemství nezměrné osudovosti. Tu má jedinec hledat, nikoliv to, co má dělat. Tady bych si dovolila menší rýpnutí do Hesseho logiky osudu, jenž už z logiky věci člověk hledat nemusí. Osud si člověka najde sám, vlastně mu nemůže uniknout. Zdařilé dílko.

Taky jste se v mládí cítili osamělí, hledali jste útěchu v umění a filozofii, cítili jste vlastní (intelektuální?, emoční?) nadřazenost a měli jste pocit, že vám nikdy nikdo neporozumí? No, možná jste měli pravdu, ale rozhodně tyto pocity dokázal někdo vyjádřit za vás v románu tak virtuózním a krásném, že se při jeho četbě budete tetelit nadšením. Hesse ve vrcholné formě.