Tentokrát se tvůrci pustili do méně známých příběhů neohroženého Conana, nepočítám-li tedy slavné Rudé hřeby, jejichž adaptaci zvládli pánové Régis Hautière a Didier Cassegrain na jedničku. Až se přiznám, že jejich verze mě oslovila mnohem více, než původní text Roberta Ervina Howarda. Kombinace hrdinské fantasy a plíživé hrůzy v pseudoaztéckých kulisách tu funguje skvěle. U Lidí černého kruhu už jsem ale trochu bojoval se scénářem Sylvaina Runberga i s kresbou, jíž se zhostil Jae Kwang Park. Vyprávění především zpočátku působí lehce zmateně a „manga obličeje“ mi po celou dobu výrazně kazily toliko potřebnou atmosféru heroického dobrodružství. V závěru naopak příjemně překvapil Stéphane Girard (alias Gess), od jehož podání Zambulských stínů jsem příliš nečekal, hlavně kvůli nepříliš líbivému vizuálnímu zpracování. Dějově si ovšem umělec s povídkou poradil náramně a nebýt vychrtlé krasavice, co vypadala jak vyzobaná slunečnice, považoval bych dost možná právě tenhle příběh za nejlepší.

Špulo vystihol moje pocity z tejto bychle až na tú mangu v druhej poviedke. Tam mi ten anime experiment celkom sedel a tá expresia kresby dala obrázkom nebývalú dynamiku a údernosť pohybu.