Černý kámen

Sbírka Černý kámen přináší drobnou ochutnávku toho, v čem byl Robert E. Howard nejlepší - poctivém dobrodružném řemesle. Jedenáct povídek se přitom pevně drží hranic hrůzy a děsu, přičemž kromě čtyř jde vesměs o české premiéry. Milovníky moderního hororu, odkojené řeznickými sekáčky, motorovými pilami a kanibalskými špičáky, asi kouzlo hrůzostrašných příběhů z počátku minulého století nedojme. Nic to však neubírá na kráse textům plným elánu a přímočarosti. Víc než impresionistické popisy cizokrajného prostředí zde fungují břitké dialogy a překotný spád plný mužného přesvědčení, že krásné dívky se mají za každou cenu chránit před nebezpečenstvím. Ovšem, jak se autor soustředí na akci, občas přehlíží pravidla koncepce osnovy, nebo dělá s hrdinů prosťáčky, aby jim nemohly dojít očividné souvislosti. Jindy se však daří vše dokonale nakombinovat, a to je pak radost číst historky jako Aššurbanipalův plamen nebo Nestvůrný kopytnatec, které vynikají perfektní atmosférou i bezchybnou gradací.

Na rozdíl od E. A. Poa nebo H. P. Lovecrafta nepřekvapují povídky R. E. Howarda pointami (naopak je někdy prozrazují už názvem) a nejsou tak nevyzpytatelné, ale to je naprosto v pořádku. Těm Howardovým jde totiž především o atmosféru a o to, aby si je čtenář jaksepatří užil. A to se jim daří. Howard měl ohromný dar popisovat starobylá místa, ponurá sídla, opuštěné chrámy nebo podzemní chodby tak, že prostě nemůžete nevěřit v jejich existenci. A právě v takovém až hmatatelném prostředí se odehrávají jeho vypjaté příběhy hrdinů, kteří sice nejsou Conan, ale dostávají se do velmi podobných situací, při nichž čelí kdejaké myslitelné i nemyslitelné hrůze a které sice někdy řeší jinak než silou, ale někdy jim stejně nezbývá než sáhnout po pistoli, pušce nebo i po tom meči. Rád bych vybral nejlepší povídku z celé knihy, ale mám problém - vždycky když jsem si myslel, že to je právě ta, kterou čtu, přišla hned po ní ještě lepší.