Člověk má dělat to, nač má sílu

Pro mě tak trochu smutné čtení. A tím vážně nemyslím totalitu a disidentský život plný perzekucí. Ačkoli jsem si od knihy slibovala, že se dozvím víc o paní Havlové, měla jsem často pocit, že čtu knihu hlavně o panu Havlovi a dalších pánech, včetně poměrně podrobných vysvětlivek, jak mám chápat jejich díla. A nejen je. Netuším, co byl v tomto autorův záměr, ale místy z toho pánové vycházejí v hodně sebestředné podobě. Vysvětlení beru pozitivně, protože většina tvorby z disentu, ke které jsem se dostala ať už před, či po sametové, se mi nelíbila a nelíbí se mi doteď. Asi ji nechápu. Ale s uměním, které pouze zobrazuje nějaký druh marasmu, mám problém celoživotně. Tím spíš oceňuji motto této knihy, které by si opravdu každý z nás měl zapsat zlatým písmem. A nejen zapsat. Člověk si někdy skutečně neuvědomí, že ti bohémové, rebelové a bojovníci (bez ironie), měli také manželky a rodiny. Ty se málokdy někde zmiňují, děkuji autorovi, že on toto pojal jinak. Slavné Dopisy Olze pod vlivem toho dojmu číst nebudu a s paní Olgou to vůbec nesouvisí. Každopádně mi tato kniha dala hodně. Mnohé bylo řečeno. Mnohé bylo řečeno mezi řádky. Autor mě velmi zaujal a hodlám se k němu v budoucnu vrátit. Paní Olga, kterou považuji spolu s paní Livií za jednu ze dvou skutečně „prvních dam“ naší polistopadové politiky, pro mě zůstává dámou první v obou smyslech toho slova.

Paní Olgu jsem na prahu dospělosti vnímala v překotné sametové době jako člověka, jemuž není čas věnovat bližší pozornost, později jako prezidentův doplněk; zemřela dříve, než jsem rozum pořádně pobrala. Nedávno jsem narazila na rozhovor z počátku devadesátých let, v němž se projevila jako (své)rázná osoba s pozoruhodnými názory. Titul jsem objednala v domnění, že jde o knižní rozhovor; nicméně nakonec jsem velmi spokojená; Pavel Kosatík líčí životaběh Olgy Šplíchalové, posléze Havlové zgruntu a v souvislostech. Člověk se dozví mnohé o žižkovském způsobu dětství, atmosféře ve slavných dobách kavárny Slavie, genezi Divadla na zábradlí; také o šedesátých letech jako době romantických iluzí, normalizaci jako době prověřování zásadních rozhodnutí i nutné všednodenní tvůrčí hravosti, převratu jako výzvě k přetvoření smetiště v zahradu a devadesátkách jako možnosti naplnit dobrou vůli v mnoha významech toho sousloví. Paní Olga je představována přes konkrétní činy a události; pro mne kromě známých a často citovaných (respektuhodná partneřina s Václavem Havlem a inspirace Dopisů Olze, přetvoření Hrádečku na centrum nejen disidentského setkávání praktickou péčí a zájmem o lidi, demonstrace proti nedostatku ženských hygienických potřeb v roce 1988, později založení Výboru dobré vůle a péče zejména o postižené) bylo překvapením její převzetí Edice Expedice a založení hravé Hrobky jako platformy pro užívání si braku, organizace Originálního videojournalu, později nové zařizování Hradu, individuální přístup ke kolegyním prvním dámám a cílevědomé rozšiřování zaměření a úlohy Výboru dobré vůle - Nadace Olgy Havlové. Knihou prolínají autorovy úvahy o tom, co byla paní Olga vlastně zač - a při vší komplexnosti shromážděných dat a faktů jí ponechává tajemství... Přečetla jsem s chutí a potěšením.