Krásné snění. 16 čtivých a fakty nabitých esejí v knize od Pavla Kosatíka. Neobyčejně poutavé vyprávění o hledání české identity, o českých snech, které se někdy na malou chvilku uskutečnily a o jiných jsme mohli jenom snít. Vyprávění , u kterého se i pousmějete, ale i povzdechnete:" ach jo, škoda, kdyby to vyšlo, bylo by to bezvadný". Ale máme ještě vůbec nějaké sny? Kolem roku 1900 dokázal Kálal snad nejvíc Slovensko přiblížit a učinit sympatickým pro průměrného Čecha. "Čech je bratr starší, Slovák mladší; starší musí mladšímu odpustit, byť i odmítán, musí dávat pozor, aby se ten mladší neutopil. Čechové milují všechny Slovany, trpící Slováky nejvíce; i po jazykovém odloučení, což je najisto důkaz lásky hluboké." " Když Slováci využili nečekané liberizace poměrů v roce 1968 k prosazení federace, vnímali to na české straně jako ústupek, který je potřeba učinit, ale který zároveň pro české země a jejich obyvatele nemá podstatný význam. A výbuch slovenských národně emancipačních snah po roce 1989 přinesl Čechům největší polistopadové překvapení. Starší bratr si vždy myslí, že mladšímu rozumí, i když ho třeba vůbec neposlouchá." Sen o rukopisech: .."v první třetině 19. století se obecně mělo za to, že nezáleží tolik na tom, jsou-li rukopisy pravé nebo ne, rodící se národ potřebuje sen o slavné minulosti tak jako tak." Vytáhnu-li z každé eseje pár vět, není to vůbec tak zajímavé, jako když si je přečtete. My, obyvatelé české kotliny jsme odjakživa naplněni snahou zjistit, jaké vlastně zaujímáme místo mezi našimi sousedy. Ke knize se budu často vracet, patří jí v knihovně čestné místo a určitě ji doporučuji všem.

Výborné statě z naší historie - o českých snech, nebo spíš iluzích, možná omylech… Popsané v detailech, ale i nečekaných souvislostech, jak to jen autor umí. S přesahem do dnešních dnů, z čehož maličko mrazí. Třeba obrozenecké sny o slovanské vzájemnosti; některé tehdejší nápady, jako bylo např. přidružení se k Rusku a převzetí ruštiny dnes zpětně vyvolávají hrůzu, tehdy byly myšleny a plánovány zcela vážně… Až cimrmanovsky působí bádání gymnaziálního profesora Kramáře, který viděl Slovany všude – ve starověkém Řecku, kde měli vytvořit základy řecké tragédie, Praslované byli prý budovateli labyrintu Knossu na Krétě, Slovany byli i starověcí Féničané i nejstarší obyvatelé Palestiny a předkové Slovanů byli dokonce budovateli kultury starobabylonské a staroegyptské… Nebo z dnešního hlediska neuvěřitelné sny o českých koloniích v Africe či Asii nebo v době vzniku samostatného státu dokonce vážně myšlené plány na rozsáhlé rozšíření území na úkor Německa či Rakouska. Nebo pojednání o Rukopisech královédvorském a zelenohorském a dalším dění kolem nich v proměnách času, kdy ti, kteří posléze začali poukazovat na jejich pravděpodobné zfalšování, byli umlčováni, protože iluze se hodila víc, než nepříjemná pravda (viz ukázka)… Není to i dnes aktuální? * Bez ohledu na meritum věci (pravdu vědeckého sporu) bylo jednání vzbouřenců vyhodnoceno jakožto poklesek vůči národu. Pokud šlo o takové kritiky, jako byl dramatik František Zákrejs, nemuseli je Masaryk a spol. brát vážně: Zákrejsovy výzvy, aby národ proti nim povstal jako jeden muž, byly sice nepříjemné, zároveň však nešlo o víc než o výkřiky. Hlavně Jan Gebauer však trpěl, když se od něj na univerzitě ze strachu distancovali někteří kolegové; jedny noviny dokonce uspořádaly hlasování, v němž proti němu vystupovala jedna takzvaná autorita za druhou. Opouštěli ho přátelé z mládí; když se Gebauer jednoho z nich zoufale dotázal: „Co jsem měl dělat, když jsem ten důkaz nalezl?“, přítel mu prý odpověděl: „Měl jste mlčet.“ Gebauer si poznamenal, že mu z těch slov zaznělo cosi strašidelného. *