Chrám Matky boží v Paříži

Existenci této knihy jsem sice vždycky bral na vědomí, ale zároveň jsem nepovažoval za nutné ji číst, především pro tolikrát slyšené nářky na zdlouhavost, příliš podrobné popisy a z toho vyplývající nezáživnost. Co mě přimělo k tomu, že jsem se teď (přes všechny tyhle domnělé nedostatky) pustil do jejího čtení, byla hlavně snaha o motivaci syna, který ji má v doporučené (povinné) četbě. K tomu bych chtěl poznamenat jednak to, že jsem moc rád, že jsem se ke knize nakonec dostal (a možná je dobře, že až teď) a taky, že smekám před všemi, kteří ji v středoškolském věku (ať již z donucení, nebo dobrovolně) přečetli a ještě z ní byli nadšeni. Kniha je to bezesporu skvostná a rozhodně je dobré nejen brát její existenci na vědomí, ale také si ji přečíst. Mám sice určité obavy, že v sedmnácti bych z ní tolik unesený nebyl, ale proto také nelituji, že jsem s jejím čtením tolik otálel. Každopádně se mi opět potvrdilo, že pokud člověk touží po velkém čtenářském zážitku, tak neudělá chyby, když sáhne po nějaké „klasice“ prověřené věkem. Tento román určitě není jen o Quasimodovi, Esmeraldě a Frollovi jak se mnozí domnívají, ale je v první řadě o Chrámu Matky Boží v Paříži. Je to vyprávění o katedrále, na jehož pozadí (nebo v popředí, jak kdo chce) se odehrává romantický příběh tragické lásky. Kniha je oslavou tohoto architektonického skvostu a architektury celkově a taky přehlídkou všemožných lidských charakterů, jejich citů, slabostí, jejich bolestí, radostí i jejich vášní. Victor Hugo psal znamenitě. Jeho popisy jednotlivých staveb, jeho úvahy o účelu a poslání architektury jsou velkolepé, jeho podrobné popisy vnitřního rozpoložení i vnějších rysů jednotlivých postav jakbysmet. Pokud jste viděli filmovou adaptaci s G. Lollobrigidou a A. Quinnem o které se všeobecně soudí, že je vcelku (nebo velmi) zdařilá (a já proti tomu neprotestuji), tak po přečtení knihy možná nabudete dojmu, že oproti předloze je to jen velmi slabý odvar, kterému k dokonalosti dost chybí. Pokud však tento film (nebo kterákoliv jiná adaptace) přiměje někoho k přečtení knihy, nezbývá než děkovat Bohu (nebo tvůrcům) za něj.

Jakožto fanoušek středověku, jsem byl nadšen'... Ano, pro někoho mohli být nudné a zdlouhavé popisy Paříže, chrámu Matky Boží a ostatních výjimečných Pařížských staveb, ale mě se to líbilo, já jsem si to užil od prvního písmenka, prvního slova, až po konec. Hugovi se podařilo něco docela dokonalého vložit na arch listu a stala se z toho klasika. Romantika, dvě naprosto odlišné bytosti, čistá duše knězova zašpiněna chtíčem, to všechno se mi líbilo a doporučuji všem svým známým, nyní i neznámým, aby si tuto knihu přečetli, pokud tak již neučinili. Můj celkový pocit z knihy byl takový, že vždy když jsem přestal číst, byť jen na krátkou chvíli, měl jsem pocit, že pokud vyjdu z domu octnu se v Paříží, v Paříži patnáctého století. 5/5