Notre-Dame de Paris

Romantický příběh, který čtenáře uchvátil nejen v 19. století, ale i o 100 let později. Já četla v rámci povinné četby, nejdříve si říkala, že takovou bichli snad ani nepřečtu, pak mě to ale pohltilo a přečetla jsem jako nic. Myslím, že i ve 21. století se přečíst dá, některé knihy zrají.

Máte před sebou román, který je ... přehlídkou postav nejrůznějšího charakteru, vzhledu, společenského postavení a přesvědčení ... přehlídkou „atmosféry chvíle“ ... kdy nebohý zvoník prostrčí svou hlavu okénkem, které umocní jeho hrůzný zjev ... a vy cítíte směšnost a grotesknost okamžiku, ... vždyť si lidé zrovna volí papeže bláznů, ... kdy cítíte směšnost ... ale taky Quasimodovu zoufalost, nejistotu a strach ... „celý ten výraz … tu směsici zlomyslnosti, údivu a smutku ... (a přesto) ... byla v jeho vzhledu zvláštní síla, čilost a odvaha, jež (ovšem) ...budily hrůzu ...“ ... a vy najednou víte ... že se pod podivným zevnějškem skrývá duše ... stejně znetvořená jako tělo ... nebo možná ... v přímém rozporu s ním ... a že jsme to my .. kdo vnější ošklivost ztotožňuje s pokrouceností či zvráceností charakteru ... ... je tedy jen na Vás ... jestli uvidíte ... hluboký pocit smutku „Nikdy jsem neviděl svou ošklivost jako nyní. Když se srovnávám s vámi, lituji sám sebe, že jsem takový bídný a nešťastný netvor. Musím vám připadat jako zvíře, viďte? – vy jste sluneční paprsek, krůpěj rosy, ptačí zpěv. – A já jsem něco strašlivého, ani člověk, ani zvíře, něco tvrdšího, pošlapanějšího a beztvárnějšího než kamínek“ ... a učiníte pokus ...proniknout do Quasimodovy duše ... a do svědomí ... pokus zbavit se předsudků a stereotypů, které jsme si vytvořili kolem takových lidí ... a který jim přisuzuje intelektuální omezenost ... nešikovnost ... a zlobu ... tenhle příběh vám dává šanci ... pokusit se o bezpředsudečné poznání :-) ...