České sklo

Diplomacie fascinuje lidi napříč profesemi a kulturami z řady důvodů. Spojuje v sobě moc, možnost poznávat svět, umění komunikace, a především schopnost či potenciál ovlivňovat svět bez použití hrubé síly, která vyžaduje umění jak naslouchat, tak přesvědčovat. A také třeba účastnit se prestižních akcí nebo být součástí jinak obtížně dostupných dobrodružství. Představuje prestiž i intelektuální výzvy. Je to svět, kde můžete svými ideály ovlivňovat realitu. A to vše láká nejrůznější povahy, to vše se mísí i v české diplomacii. A tak mají v ministerských palácích své kanceláře i psycholožky, auditoři atp. Svět, který není široce dostupný - přece jenom Česko má jen omezený počet diplomatů - a proto často u vně-stojících budí závist a/nebo nevoli. Myslím, že právě tato kniha bude vodou na jejich mlýn ;-). Vody je ale občas nutné rozvířit. Marek Toman totiž kousl do pěkně kyselého jablka a svůj román postavil na ultraodporné postavě. Ne, on není zločinec. Vždyť jde o velvyslance ;-). Jenže právě tyto nejvyšší posty lákají nejvíce a člověka také nejvíce korumpují a křiví jeho charakter i sociální a empatické schopnosti. Moc je tak opojná. A moc bezmocných tak dráždivá. Ano, chodbami ministerských paláců chodí ještě pár absolventů MGIMO. Ne všichni jsou ale z definice šovinističtí, ortodoxní oportunisté. Ne tak Tomanův velvyslanec v Tallinnu. Navíc otevřený rusofil a bývalý pohůnek STB. A ta jeho nehorázná adorace oné pradávné a upřímné slovanské vzájemnosti. Vždyť v 68 jsme si přece o nedobrovolnou, dobrovolně pozvanou návštěvu spojenců sami svých chováním řekli. To mi připomíná znásilnění, za které může sama žena, protože si o to přece říká svým chováním. Tomanova postava velvyslance vystupuje jako zhuštěná kumulace všech nectností, které se dají v ministerských vedoucích pracovnících nashromáždit. Opravdu frustrující čtení, ale nemohla jsem přestat. Oceňuji také zajímavou formu monologu přerušovaného citáty z děl válečných stratégů a státníků, při níž se hlavní postava hájí a současně nevyvratitelně sama diskredituje. Brilantní. Netradiční je rovněž úvodní slovo manželky velvyslance, které si Marek Toman nicméně vypůjčil, resp. ukradl (jak sám říká) a poupravil ze spisu manžela Marie von Clausewitz, vrchní hofmistryně princezny Vilemíny. Velmi příhodná volba, uznávám. Zasloužená nominace na cenu Magnesia Litera 2025. "Víte, Moskvané mají pověst tvrdých, odtažitých lidí. Právem. Když se máte nacpat do autobusu nebo do metra, jenom se v tom utvrdíte. Vrazí do vás, odstrčí váš... musíte bojovat. Není to ale přirozenější než ta umrlá západní zdvořilost? Není to upřímnější? Život je boj, to vědí Rusové perfektně a my jsme se to naučili od nich."

Tato kniha se mi hodně špatně hodnotí. Nevím úplně co si o autorovi myslet. Jeho výpravná forma mi nesedla, místy mě až štvala. Neustálé zmiňování Kristýnky jsem měla plné zuby, ačkoliv za to nemohla, ale nešlo přestat. Zajímavě pojaté, autobio s fikcí a detektivní zápletkou ... Asi ta mě donutila dočíst. Jedno jsem si z toho odnesla, pod tímto šéfem bych sloužit nechtěla.