Až uvidíš moře

Abych řekla pravdu, vůbec si nejsem jistá, zda se mi kniha líbila? Ale i přesto ji hodnotím plným počtem, protože bych chtěla ocenit hlavně autorčinu spisovatelskou zručnost. A také jinak je příběh jako takový opravdu zajímavý. Dvě malá řecká děvčata Sotiria a Koula se dostávají na útěku před občanskou válkou v Řecku do Československa, kde každá z nich začíná žít svůj vlastní život, tolik odlišný od toho starého v rodné zemi. A musím přiznat, že jsem jich jejich osudy vůbec nezáviděla... Autorka čtenáře provede celými jejich životy od roku 1948 až do roku 2008. Sotiria a Koula tedy zažívají srpnovou invazi, samozřejmě během oněch dlouhých let poznávají také další lidi, kteří na ně mají větší či menší vliv, Sotiria se provdá a narodí se jí dcera Anna, Koula zase svoji nejlepší kamarádku celá dlouhá léta podvádí s jejím vlastním manželem a tak dále - až dojde k listopadové revoluci. Pochopitelně zde nebudu popisovat všechno, co se v knize stane, prostě si ji přečtěte ;-). O této části dějin jsem už sice někdy dříve něco málo četla nebo slyšela, ale autorka ji zde zpracovala dobře a především poutavě. Osudy Satorie, Kouly, ale také Anny a dalších postav jsou fascinující a bohužel často neveselé. Snad jako život sám? Možná i z toho důvodu se kniha nečte zrovna lehce. Pokud by se mi ovšem do rukou dostalo i něco dalšího od této autorky, určitě bych nedokázala odolat ;-).

Jméno Scarlett Wilkové je mi známo z novin, ale až s touto knihou jsem zjistila, že se paní autorka také intenzivně projektu Paměť národa, z jehož příběhů i čerpá v této knize. Což pro mne bylo příslibem toho, že příběhy postav budou založené na autentických událostech a že to dozajista mohu do nějaké míry brát i vážně jako náhled do dějin posledních cca 60-70 let. A to mi kniha vlastně i dala. Přiznám se, že o osudu Řeků usídlených v Čechách/Československu jsem vlastně nic nevěděla, ani o strastech, kterými si Řecko prošlo po ukončení 2. světové války. Jsem moc ráda, že jsem se o tom mohla, byť zprostředkovaně skrze beletrii, něco dozvědět. Myslím, že si většina z nás ani neumí představit, jaké to pro lidi musí být projít si zkušenostmi občanské války a dostat se do země, kde je sice relativně bezpečno, ale kde nikoho neznáte, kde o dané zemi nevíte zhola nic, neumíte příslušnou řeč a ani psaná forma řeči vám nic neříká, když se v češtině místo řecké alfabety používá latinka. V tom je podle mne kniha silná. Aspoň pro mne to tak bylo. Příběh pode mne nenásilně ponouká k určité empatii a otevřenosti vůči lidem, kteří se dostanou do podobné situace. Člověk nemusí asi nutně pomáhat materiálně, pokud nemá prostor či prostředky. Ale aspoň nechat ty lidi volně dýchat, nebýt zlý, neházet klacky pod nohy a naopak projevit solidárnost a empatii. A třeba se vedle toho snažit zamyslet nad tím, čím si ti lidé procházejí. Nevím, možná jsem v té knize nacházela něco, co tam není. Ale tohle jsem si z tohoto příběhu prostě odnesla. Ani nemusíte ve svém životě potkat nějakého emigranta. Stačí se zamyslet nad tím, že nikdy nevíte, čím si kdo ve svém životě prochází, a tak není možná od věci čas od času zapracovat na své empatii a soucitu k lidem okolo sebe. Pravda, v některých místech se mi kniha nečetla úplně snadno, proto také nehodnotím 5 hvězdami, ale jen 4. Občas jsem měla pocit, že jsem se zadrhla - možná trochu kostrbatost? Nevím, neumím to asi plně vysvětlit. Ale faktem je, že občas jsem se prostě v některých pasážích na způsobu psaní zasekla. Nicméně obsahově to je velmi zajímavé dílo, které má čtenářům co předat a já určitě mohu doporučit.