Pokud by byli všichni katoličtí kněží jako Marek Vácha, neměla by církev podle mého názoru problém s odklonem lidí od víry. I když někteří zarytí katolíci by mohli být i pobouřeni spojováním prapůvodní pohanské víry s důrazem na respektování přírody a všeho živého s citáty z Bible... Pro většinu věřících i nevěřících však musí být nádherný zážitek zaposlouchat se do kázání tohoto osvíceného duchovního. Jeho myšlenky jdou dál, až do tradičních náboženství, do prapůvodní víry, ze které se všechno odráží a pramení... Nejsem katolík, ani mě Marek Vácha ke katolíkům nepřivedl, spíš mě velmi mile překvapil svým netradičním přístupem a krásnými myšlenkami, se kterými možná nemusíte souhlasit, ale neškodí se nad nimi pozastavit a zamyslet...

Marek Orko Vácha je nejspíš pro málokoho neznámou osobou z řad duchovenstva, i když možná méně známou než Zbigniew Czendlik, kněz původem z Polska. Oba vystupují v roli popularizátorů katolické víry, jen každý po svém. Vácha působí prostřednictvím akademické sféry, Czendlik pak umělecko-populární. Oba rovněž publikují, a to opět v duchu svého duchovně-kulturního zaměření. Vácha, který mj. hovoří o evangeliích coby sbírce paragrafů, je mi svým podáním duchovních myšlenek podstatně bližší než Czendlik, i když moc knih jsem od obou kněží zatím nečetla. Nespadám totiž úplně do kategorie hledajících, čímž se vylučuji ze skupiny primárních adresátů. Ráda si nicméně přečtu různá zamyšlení, které inspirují k zamyšlení a rozšiřování obzorů. Člověk se přece neustále vyvíjí, i když už třeba nehledá kudy a kam se ubírat na duchovní cestě. Sám Vácha nicméně toto hledání a jeho smysl relativizuje tím, že jedinec (moderní "psychonaut") vlastně nehledá duchovní cestu, ale okamžitý a silný duchovní zážitek, který se nicméně obvykle nedostaví a hledající se pouští na cestu dalšího duchovního experimentu s různými lákavými obaly tu buddhismu, tu mistra Osho nebo doktora Steinera ("christologie"). A tak se Vácha dostává k novotvaru fast-religion nabízející paralelu s fast-food/em. Vácha se v této své publikaci odráží od ztichlé noční argentinské oblohy. Vlastně by mohl být v celé řadě jiných končin světa. Podstatou je nebát se být sám se sebou, v odlehlých koutech přírody, a umět si nejen poradit s noclehem ve stanu pod stromem nebo rozděláním ohně, ale dle mého také odolat svodům celosvětového informačního networkingu. Pouze tak se myšlenky v hlavě mohou zklidnit a člověk se může ponořit do ticha svého nitra, duše i hlavy. Andské hory jsou však jen počátkem byť právě v horách se dle Váchy duše setkává s Bohem a Váchovi slouží coby odrazový můstek pro celou řadu úvah o náboženství, víře, ateismu, hříšnosti... a jejich roli v lidské společnosti. Váchova argumentace pro váhající, pochybující a chybující je zábavně přesvědčivá, když říká, že sv. Petr, první budoucí papež, který umřel mučednickou smrtí, v Novém zákoně selhal vždy, když o něco šlo. Jidáš se po svém selhání oběsil, Petr pak hořce rozplakal. A tak oheň Krista i jeho apoštolů nakonec mohl zachvátit celý svět. Takže hříšníci, není nikdy pozdě, resp. nic (a žádný hřích) by vám nemělo bránit obrátit se k Bohu a víře, říká tímto Vácha. No jo, je to tedy na vlastním svědomí, jak říkám já. Váchova apologetika katolické víry je vskutku obdivuhodná vzhledem ke vzneseným argumentům. Věřím taky, že je i účinná, už i proto, že samotnou víru v Bohu tak trochu odbožšťuje, resp. zlidšťuje. K dávnému uctívání Slunce dnes: "Ze školy víme, že slunce je směsí vodíku a helia, gravitací se hroutící do tvaru koule, kde probíhají proton-protonové reakce. Hořící kouli plynu není důvod mávat."