A Game of Thrones

Zima sa blíži!

Těžká věc, ta Hra o trůny, jen co je pravda. Když jsem chodil na základku (Hru jsem četl v sedmé třídě), měl jsem tu knihu velice rád, zcela otevřeně přiznávám, že mne tehdy více než co jiného fascinovala představa velkých mečů, sexu a domnělé dospělosti skryté ve slovech "nechal bych s tebou souložit celou jeho armádu, všech 40 000 mužů a jeho koní". Postupem času jsem trochu vystřízlivěl. V mezičase jsem jistě slyšel alespoň jednou audioknihu, ale jsem si jist, že jsem do tohoto příběhu nenahlédl alespoň sedm let. V mezičase jsem přečetl něco kolem 600 knih (byť velkou měrou takových, které bych nepřál milovníkům fantazy) a teď tu znovu stojím. Je na tom něco z Tolstého, nemám pravdu? Uvádí se, nevím zda je to pravda, že Tolstoj napsal své Bratry Karamazovy jako jakýsi prolog do své velké série o životě v Rusku. Tak Martin, jakkoliv postrádající genialitu Tolstého psychologie, surovosti a literárního citu, napsal Hru o trůny a je těžké ji vnímat jako něco jiného, než prolog. Kniha, navzdory zdání, má hlavního hrdinu. Tím je Eddard Stark (15 kapitol, následovaný slabou desítkou u Daenerys (jako jediné vypravěčky událostí za Úzkým mořem, takže je vlastně na celý kontinent dost podvyživená) a devítkou Catelyn (která je se Sansou s přehledem nejméně sympatickou postavou knihy, takže to dost bolí). Kolem Neda se příběh točí, on jej začíná, koriguje a končí, tu více a tu méně pasivně, ale všechny události se nakonec točí kolem něj a jeho konec (ať je jakýkoliv, abychom nespoilerovali, mnoho lidí to tu jistě neví), je odrazovým můstkem pro všechny zbylé knihy. 800 stran dlouhý prolog, to je dost drsné. Prologovitost je patrná hlavně z jednoho vtipného momentu - Stannis, jedna z nejvlivnějších postav na hracím poli Hry o trůny a největší hrozba pro Přístaviště, se ani jednou v ději nevyskytne přímo a i nepřímo je v rámci bojů zmíněn v podstatě třikrát, dvakrát Tywinem a jednou v Řekotočí. Ale otázkou je, zda je to kdovíjak dobře zaplněných 800 stran. A co si budeme, samozřejmě že je. Jsem parchant, ale ne zas tak moc. Nicméně geniální, geniální to jistě není. Je to naveskrze brak, který nelze brát vážně a který neumožňuje nic jiného, než se bavit. Bavit se není zlé. Ale tady není nic jiného. Nepopírám, že se Martinovi v tetu občas zadaří nějaké to zrcadlení mezi kapitolami, neříkám, že nevytvořil zajímavý a zábavný svět, neříkám, že nevytvořil několik kouzelných postaviček (z nichž většina je naprosto nesnesitelná a pozoruhodně hloupá). Ale to je vykoupeno chabou vypravěčskou strukturou, která není schopna zaručit dějové překryvy, což autora nutí spoléhat se na neustálé vyprávěné flashbacky, dějovou kontinuitu, která ztěžuje orientaci v čase, dostatečnou vyprávěcí versatilitu (omezené množství fokusovaných postav) a k tomu je sama z naratologického hlediska spíše pochybná - je to jakási podivná kombinace intradiegetického autodiegetického vypravěče s vypravěčem skrytě heterodiegetickým. Do toho přidejme to, že na onen fikční svět by mohla přistát poměrně zásadní kritika stran jeho stereotypů a zjevně eklektického, nekonzistentního a jen málo promyšleného mytologického zázemí, bez pevného rámce. Martinův vypravěčským um je jistě ohromný, ale není na něm nic uměleckého. V porovnání s Rowlingovou je Martin jistě ohromný, je spíše na úrovni řemeslně vynikajícího Kinga, ale lidem jako je Tolkien, Pratchett či Sapkowski prostě nesahá po kotníky. (To je patrné v rámci bitvy, kterou jsme dostali z Tyrionova pohledu - byla to v podstatě nudná a nezajímavá záležitost. Zatím pohleďte na Sapkowského, který píše mnohem komornější příběh a přesto je bitva u Brenny jedním z nejúžasnějších popisů bitev co znám. Přeci ale opakuji a míním to vážně - je to švanda, je to zajímavé a je to prostě fajn strávený čas, pokud vám tedy nevadí ho trávit s postavami na uškrcení. Ne fakt, tu Catelyn bych klidně nechal, nevím, třeba podříznout.