Snové písně 1.

Snové písně bych brala jako obyčejnou žďímačku peněz, ale ze sobeckých důvodu nemohu. Ano, dost povídek je i někde jinde. A já některé z nich už četla. Jenže třeba ke sbírce Písečníci a Písním mrtvých se nedostanu, takže sem se Snovými písněmi. Víc o jednotlivých povídkách u jednotlivých povídek. Do hodnocení nejsou zahrnuty povídky, které jsem četla už v jiných sbírkách. Čili: hodnocení je matematický průměr povídek, které jsem ve sbírce četla poprvé. Plus automaticky jedna navíc kvůli stavbě knihy (tentokrát výjimka, protože v případě Snových písní nejde hodnotit jenom povídky). Ale nebudu lhát. Na Mlha padá k ránu, Píseň pro Lyu a Ledového draka, jsem se na opětovné čtení těšila. Moc. Jednu povídku jsem ale nehodnotila, protože jsem jí nepochopila: Nezapomenutelná melodie. Kniha je rozdělena na pět částí. (Čtyřbarevný fanouš, Nestydatý profík, Světlo vzdálených hvězd, Dědicové Želvího hradu, Hybridi a hrůzy.) Před každou částí má autor trochu času pro trochu slova. Mě to přišlo milý. Protože v ten moment vám dojde, že je to možná trochu víc osobní, než jenom pár povídek zase v další knize, než jinde, kde byly předtím. Takže ono rozdělení a jeho obsah je vždy v kontextu doby, kdy to napsal, takže to dává dílu plusové body. A vážně se na něj může někdo zlobit, že je ta povídka slabší? Když se přizná k tomu, že to byla první, kterou napsal? Čtete povídky zasazené do kontextu, jak šel Martinův život a spisovatelsky se rozvíjel. Takže se toho vlastně dost dozvíte i o jeho životě. Taková hodně originálním způsobem pojatá autobiografie, řekla bych. A jak jsem psala k jeho jiné sbírce, "že v té době musel mít smutný období", on to tady v té knize píše. Hele, já to řeknu na plnou hubu. Tohle si přečtěte! Dozvíte se fakt hodně věcí. ("Ano, je to smutné, ale zatímco všichni moji kamarádi byli na Floridě a chlastali pivo s holkami v bikinách někde na plážích u Fort Lauderdale, já trčel doma v Bayonne a psal jsem."...ha! Ale kam to dotáhl von a kam voni!) Jo, a taky moc hezký ilustrace. PS: neskutečně mě pobavily první dva odstavce čtvrté části. Jak ale hezky Martin popsal své čtenáře, že jo? :D PS2: Netopýři=Nightflyers

Na Martinových povídkách zejména ze scifistického ranku jsem začínal dávno předtím, než jsem zjistil, že vůbec existuje nějaká Píseň ledu a ohně. Takže řadu povídek už jsem znal, ale není od věci si je přečíst znovu a tentokrát s komentářem páně autorovým (zejména líčení hipiestické doby, kdy cony byly v zásadě srazy podivných vlasáčů s životními problémy, mě dost zaujalo. Pochopitelně ty první "jalové" povídky nejsou nijak zářné, ale pak už to GRRM začíná sázet plnou lopatou. Pro mě za zmínku nejvíce stojí následující kusy: Ve znamení kříže a draka - mám rád církevní sci-fi, tahle povídka mi dala rozpomenout na pozdější Simmonsovy díly Endymionu s podobným naladěním. Zde se ale jde ještě více do bizarnosti - obrovský šupinatý biskup povalující se ve svém bazénku s teplou vodou je toho důkazem. A ten jidášismus! Ledový drak - naivní fantasy, trochu kýčovitá, ale velmi emocionální tím, kterak zobrazuje válku z pohledu obyčejného obyvatele, kterému je vlastně jedno, jak se vyvíjí situace na frontě Chlap z masovny - občas fakt divná povídka se společenským využíváním mrtvol jak k práci, tak i k .... No, přečtěte si to raději sami. Písečníci - kvůli příslušnému dílu Krajních mezí z 90. let jsem vlastně začal GRRM číst poté, co jsem jeho jméno viděl v titulcích. Akorát jsem po těch letech zapomněl, že ti povídkoví písečníci mají na rozdíl od těch televizních mimozemské kulisy. Netopýři - Klasická space opera s notnou dávkou erotiky (ach ti akademici), která mi z novějších dílek připomněla Dlouho cestu na malou rozzlobenou planetu. Celkově se to těžko hodnotí, ale zásadní pecky tu jsou a jak píšu výše, autorovy komentáře této knize dávají rozměr, jako byste si ho byli poslechnout na přednášce na conu. 80%