Zjevení

Nejhůř se věří tomu, co se opravdu stalo. Tuhle větu si můžeme přečíst hned v úvodu, než se začteme do děje příběhu. A musím s tím jen souhlasit. Některé naše myšlenky, které pak měníme ve skutky, činy..., bez sebemenšího zardění, či výčitek svědomí... jsou mnohdy z reálně morálního pohledu sami o sobě mnohem horší, děsivější, neuvěřitelnější než jakékoliv smyšlené horory... Třeba i ty Kingovy... Kateřina Surmanová to velice dobře na knize Zjevení ukázala. Ten nadřazený pocit určité skupiny, nebo jednotlivce, že on ve své víře, přesvědčení může - může vše...! A pak se zase objeví jiná skupina, dav lidí a myslí si to samé... Nepoučíme se. Tahle stigmata jsou jako kola, díky kterým se točíme v kruhu stále dokola... Kniha Zjevení, je po Šepotu z lesa, podle mého názoru autorčina druhá, nejvíc povedená. Čtivá, díky skutečným reáliím..., bolestivě smutná, z morálně vyššího lidského principu znepokojivě dráždivá, jako zapálená cigareta, kterou držela v ruce Inge Schimming - Assmussová...

Zjevení pro mě bylo jednou velkou, místy nádhernou, ale také hodně bolestivou pohádkou. Příběh mě postupně vtáhl a čím víc jsem se blížila ke konci, tím víc jsem měla pocit, že nechci knihu odložit. Je v ní spousta tajemství, emocí, bolesti, ale také naděje a lásky. Nejvíc ve mně ale zůstane samotný závěr. Tadek může konečně začít psát svůj vlastní příběh, který chce věnovat dědečkovi. A právě v tom jsem viděla krásnou symboliku, jedna pohádka končí, aby mohl začít nový příběh. Příběh, který už bude patřit Tadkovi. Silná, zvláštní a nezapomenutelná kniha, která ve mně ještě nějakou dobu zůstane.