Zjevení

Před Zjevením jsem přečetl autorčinu volnou trilogii, takže jsem byl zklamán, že jsem tu nenarazil na provázanost s těmito třemi knihami; holt jsem si na to zvykl :-) To byla jen taková poznámka na okraj, protože tento svazek je pochopitelně časoprostorově úplně jinde. Kateřinu Surmanovou respektive její příběh nemohu neobdivovat, protože jde o záležitost dobrodružnou, tajemnou a napínavou, zároveň jsem ale dostal hnusně syrový náhled na dění v našem západním pohraničí v těch nejbolavějších časech. Slovo hnusně jsem použil s uznáním, jen aby bylo jasno, protože nemám rád lakování na růžovo, jen aby někdo neměl ze čtení trauma. Kateřina Surmanová i Petra Klabouchová přistupují k naší historii správným způsobem; lidé by jejich knihy měli číst, protože se jinak budou dějiny obrušovat a ohlazovat, až už to vlastně nebudou dějiny a stane se z nich jakási pohádka bez chuti a zápachu, a to by se mohlo některým jedincům velmi hodit. Pokud jde o mě, byla mnichovská dohoda odporným svinstvem, odporným svinstvem bylo ale i poválečné vysídlení Němců. Nebo takhle, vysídlení bylo asi nevyhnutelné (i v jejich zájmu- věřím, že by jich tady jinak postupně umíralo mnohem víc), ale ten způsob provedení... V mých očích se násilníci z Revolučních gard neliší od vrahů z SS, pro mě jde o stejnou pakáž. Pokud jsem se při čtení hluboce nezmýlil, pak si myslím, že s autorkou v náhledu na válečné a poválečné události souzním, takže se nelze divit tomu, že jsem si knihu tak užil. Uznávám, že jsem se do ní nezačetl lehce, ale od jistého momentu mě příběh dokonale vtáhl, a už mě nepustil. Pohraničí, bílý jelen, skřeti, různé časové linie, až příliš podobné, nepřátelské režimy- tohle na mě opravdu fungovalo. Titul jednoznačně doporučuji; naše historie je sice mnohdy ošklivá, ale je ji nutno znát, protože lidé až příliš snadno zapomínají.

Kdo čeká hororovou Surmanovou, bude nejspíš zklamaný. Zjevení není horor, i když tedy jak se to vezme. Není to horor v obvyklém slova smyslu, nenarazíme na duchy, strašidla a bububu. Horor to ovšem vlastně je a to reálný, až to bolí. Kateřina Surmanová se ponořila do velmi bolavé historie, té sudetské, od dob předválečných a dále. Autorka nesoudí ani jednu ze stran, jen vypráví. Příběh, z kterého mrazí. Příběh o kolektivní vině, o tom, co nadělá válka, ale i poválečná doba. O zaniklých místech, pro které se chce brečet někdy stejně tak jako pro mrtvé z těch dob. O statečnosti, ale i zbabělosti, o podlosti, ale i o srdcích na dlani. O nesmírné krutosti. A k tomu přidává povídačky, mysteriózní nádech i pohádky, které mohly a nemusely být pravdivé. A to, co pravdivé je, jak člověk brzy zjistí, když se ponoří do historických pramenů, to bolí nejvíc a ježí se z toho kůže. Kolik zůstalo nepotrestaných a naopak kolik bylo potrestaných nespravedlivě. Stojí velmi za přečtení i za následující studium reality té doby.