Vona

Povídá se, že za větrných zimních večerů, hned po západu slunce, když obloha ještě krvácí, je z opuštěných šumavských osad slyšet zvláštní zvuk. Pláč. A šepot zapomenutých kostí. Paralelní příběh vyprávěný ženou připravenou v r.1945 na odsun do Německa a současně lékařem psychiatrem. Příběh jednoho šumavského rodu, ze kterého se rodily ženy, které rozuměly přírodě, uměly léčit a pomáhaly lidem okolo. Bréta, hodná a moudrá žena, která rozuměla bylinkám a léčitelství, které nadělil osud nelehký život, ale přesto se s ním statečně rvala. Ale když se narodil po rodové linii muž, např. její syn Anton, horších násilnických povah jste nepotkali. Zlo, nenávist a šílená agrese, vše jde ruku v ruce. Příběh ze Šumavy, z osady Cimruky na Huťské hoře r.1853, kdy napadlo tolik sněhu, že všechny chalupy zapadly a lidé se nebyli schopni dostat ven. Nemoc a šílenství si vybraly svou daň. A za všechno mohla VONA. Co sněhem zapadlo, měli jste nechat zapadlé. Petra Klabouchová má obrovský dar vyprávění. Krásný příběh ze Šumavy, kdy minulost se prolíná se současností, až na konci vše do sebe přesně zapadne. Šumava krásná a současně krutá, příroda, která dává, ale i si bere. Nelehký život na horách, který formuje lidskou povahu. Dva národy, navzájem spojené, rody propojené česko německou krví, kdy zbytečná válka a po ní nenávist a pomsta zničila vše, co místní po léta budovali. Mužské a ženské světy, navzájem nepochopené, tak sobě blízké a současně vzdálené. Tolik smutku a deprese, který autorka dokáže do stránek vtěsnat, ale současně i naděje a lásky nejen k přírodě. Miluju knihy Petry Klabouchové a už teď se nemůžu dočkat její další.

Tohle byla jedna velká depka. Jestli něco na knihách Petry Klabouchové obdivuji, je to vyvolání nějakých emocí - něčeho, co ve vás zůstane ještě po dočtení. Tohle bylo temné hned ve dvou rovinách. Jednak po té linii, která se z generace na generaci dědí v jedné rodině - v nenávisti vůči ženám. To opovrhování ženami tu bylo dost silné a mně jako ženě se to nečetlo vůbec dobře. A ne snad proto, že by paní autorka psala špatně. Ona naopak píše tak dobře, že to, co ty postavy cítí vůči ženám, cítíte i vy - jako by se ty postavy obracely přímo na vás. To, co cítí ženské postavy, jako bych cítila i já. Druhá temnota se tu pak stáčí k událostem, kterými se autorka nechala inspirovat a které tu zpracovala - krutá a nelítostná zima roku 1853, která postihla Šumavu a nejvíc se vyřádila na Kozích hřbetech. To bylo silné samo o sobě - většina lidí si v dnešní době ani neumí představit, co lidé v takových podmínkách prožívali. Autorka tu uměla skvěle vykreslit tu tísnivou atmosféru, napjaté vztahy a šílenství, které z toho vyvěralo. Tohle bylo silné čtení, které ve mně doznívalo ještě dlouho. Důvod, proč hodnotím 4,5 hvězdami, je ten, že autorčin Duch Pankráce mne zasáhl o fousek víc. Ale i tohle je výborně napsaná záležitost, která mne nenechala chladnou.