Vězeň času

Bylo to zajímavé setkání s Tomem Hazardem .... a sledování cestovatele časem a zeměkoulí .... " Víme, co jsme. Ale nevíme, co můžeme být. " A to je otázka, kterou Tom řeší. On ví, že je jiný - stárnutí se na něm podepisuje odlišně - narodil se 3.3. 1581 a je tu stále.... Ale jeho život je v ohrožení - ti odlišní bývají vystaveni nepochopení.... Kniha je plná odkazů a zajímavých setkání - se Shakespearem, Fitzgeraldem, Chaplinem i Josephine Baker... v dobovém kontextu .... Zaujala mne pasáž o hudbě : .... Hudba neproniká dovnitř. Hudba už v nás je. Způsobuje, že zažíváte pocity, o kterých jste netušili, že jsou ve vás .... Je to svého druhu znovuzrození .... Také úryvek z Esejí de Monteigna : smyslem života je dát sobě sebe sama .... A úvaha Fitzgeralda : na život si musíš sáhnout, abys z něj mohl pít .... A na závěr : Každý okamžik trvá navěky .... Stejně jako všechno na Zemi obsahuje stejně neměnné atomy, tak každý zlomek času obsahuje části všech ostatních .... Kniha mne potěšila - mám ráda cestování, mám ráda odkazy.... Jen ta otázka dlouhověkosti mi není jasná .... Stejně jako u Čapkovy Věci Makropulos....

Tom Hazard nestárne jako ostatní lidé. Za každých patnáct let zestárne jen o rok, přestal normálně stárnout v dětství a způsobilo mu to nemálo potíží. A ovlivnilo to i jeho blízké. Narodil se do doby, ve které být jiný znamenalo velký problém. Lovci čarodějnic odsoudili každého, kdo se vymykal tomu, co v té době bylo považováno za normální. I v dnešní době se najde spousta lidí, kteří odsoudí každého, kdo je trochu jiný, i když není důvod. Byla jsem trochu zklamaná, když jsem zjistila, že Vězeň času není o cestování časem. Nakonec mi to ale vůbec nevadilo a čtení jsem si užívala. Pokud hledáte knihu plnou akce, Vězeň času pro vás není to pravé, kniha je spíše k zamyšlení. Spolu s Tomem cestujeme jeho více než čtyři staletí dlouhým životem. Nutí nás zamyslet se, jaké to je žít tak dlouho. Můžeme prožít mnoho radostí, zážitků, potkávat zajímavé lidi, poznávat historii tak, že ji prožíváme, poznávat svět. Zároveň je to těžké, protože lidé kolem nás stále umírají, když jsme dlouho na jednom místě, začneme být podezřelí, protože vypadáme pořád stejně, může to být hodně osamělé. Vězeň času je plný skvělých myšlenek, dlouho jsem v žádné knize neměla tolik lepíků, kterými jsem si všechny ty myšlenky a citáty označovala. Tom si zvykl celý život cestovat z místa na místo, příliš se navázat, skrývat, kým je. Žil v tom tak dlouho, že už mu to přišlo normální. Především díky společnosti lidí, jako je on, která nedovoluje nic jiného, než být na místě 8 let a jednou za čas verbovat lidi, jako jsou oni. I to nutí čtenáře přemýšlet. Lidé se bojí změny, především když je někdo stále přesvědčuje, že musí žít tak, jak žijí a a že jinak to je špatně. I když cítí, že to není správné. Bojí se změny nebo ji nechtějí, protože co kdyby změna byla špatná? Ale co když nám ti, kterým věříme jen lžou? V knize se střídá minulost se současností, ve které se Tom po letech vrací do Londýna, kde chce žít normální život jako učitel historie. I přes skákání mezi různým obdobím se v knize hezky orientuje, každá kapitola z minulosti je označena rokem, ve kterém se odehrává. Pokud máte rádi knihy k zamyšlení, Vězeň času je pravou knihou pro vás.