Píseň mrtvých

Píseň mrtvých navazuje přesně tam, kde Trnitá kletba skončila. Hlavní hrdinové pokračují v hledání částí klíčů a Flořiny ztracené knihovny.. a čas neúprosně běží. S Épinem se vydáme do Aztlánské říše, kde se seznámíme s jejich božstvem, jazykem a zvyky. Autorka si s vykreslením kultury Aztéků dala opravdu hodně práce a na konci knihy si o nich můžete přečíst podrobnější informace. Do příběhu je to hezky zakomponované, ale Aztékové mi nejsou blízcí a část knihy mi chvilkami připadala spíš naučná. Vyskytuje se zde mnoho výrazů v jejich jazyce a všechna ta dlouhá jména se mi nedařila zapamatovat, takže jsem se těšila, až se Épin vrátí zpátky do Flosu. Tam na něj už netrpělivě čeká Elin, kterou nadále neopouští "štěstí" dostávat se do zapeklitých situací. Obdivovala jsem její statečnost, odhodlání i znalosti. Ohromilo mě, jak se bez váhání rozhodla předstírat něco, o čem neměla ani páru. Já bych na jejím místě do toho nešla. :D Bavila mě pomalá romantická linka, u které si říkám, že už by konečně mohlo něco být! Ale ono je to tak strašně hezký, že by byla škoda někam spěchat.. ale věřím, že až pokročí, autorka zvládne jí tu jemnost ponechat. Pro milovníky aztécké kultury bude tahle knížka radost číst. Já jsem však takový příval informací nečekala a po několika kapitolách mi to přišlo už zdlouhavé. Když se však Épin a Elin vrátili ke společnému pátrání, vypluly na povrch další intriky, objevily se nové hrozby a došlo i na nějaké souboje, byla jsem opět ve svém živlu. V tu chvíli mi stránky začaly rychle utíkat a najednou přišel opět dechberoucí konec. Autorka má nezpochybnitelně talent, do svého psaní dává spoustu lásky a já jsem zvědavá, jak to celé dopadne.

Měla jsem problém se začíst. Aztécká kultura je pestrá, krásná a... místy naprosto nečitelná. Ve fantasy literatuře poznávám jména tak, že si přečtu tři první a tři poslední písmena a vystačím si s tím do konce série, tady... to tak úplně nešlo. Ale jako když přecvakla výhybka, začetla jsem se do slovníčku, výčtu bohů, jejich výslovností, prolistovávala se v průběhu čtení k moc pěkně vyvedeným mapám a zamilovala si Épina stejně, jako si ho pomalu ale jistě zamilovává Elin. Jenže... v záplavě akce, politického pletichaření s nosem plným květin jsem nedostala moc odpovědí na palčivý otázky. Nedořešených záležitostí je tam na můj vkus moc. Ale třetí díl už je světě, takže... vzhůru na něj!