Mladík + Událost

Tato autorka mne už dříve zaujala řadou věcí. Nejdřív to byla témata, s nimiž přichází ve svých knihách, a pak tím svým způsobem psaní, který jsem u ní objevila, když jsem se do ní poprvé pustila. Její styl psaní je takový dost úsporný a minimalistický, místy i poněkud odosobněně, jako by občas na popisované události nahlížela jako nestranný vnější pozorovatel, aby to pak zkombinovala s popisem toho, jak se cítila a jak vnímala to, co se jí děje. Ernaux jde každopádně přímo k věci, noří se do svých vzpomínek, do svého života a odhaluje nám své nejniternější zážitky a události svého života. Tohle asi nebude čtení pro každého, ale mně autorčin styl sedí. Právě proto, že je takový syrový a přímý, bez nějakých zbytečných omáček okolo. V této knize se vrací ke dvěma obdobím svého života - v Mladíkovi se vrací ke svému milostnému poměru s o 30 let mladším mužem, v Události píše o svých zkušenostech s andělíčkářkou, kterou vyhledala, aby mohla podstoupit potrat. Zvláště druhý příběh je hodně silný a ukazuje čtenářům problematiku potratů v 60. letech 20. století ve Francii. Je to tak nejen výpověď o jedné kapitole z autorčina života, ale i svědectví o problémech tehdejší společnosti a tehdejšího zdravotnictví, kdy se ženy musely potýkat s nejednou překážkou, co se nechtěných těhotenství týkalo. Pokud vás tato autorka láká, určitě ji zkuste, sami pak uvidíte, jestli vás její styl psaní oslovuje. Těžko určit, komu přesně by to mohlo vyhovovat, to si musí asi každý vyzkoušet sám...

Zpověď. Osvěta. Žár i smutek. Překvapivě zajímavější první část MLADÍK, byť se jedná jen o kratinké intermezzo příliš nesouvisející s hlavní osou sděleného. Otřesný způsob zbavení se začínajícího života v pařížském bytě nepůsobí příliš dramaticky, možná nechutně a s pocitem zbytečnosti. Rozumím autorce vyzpovídat se ze své bolesti, ale spíše než lítost nad jejím osudem, pociťuji nezodpovědnost s jakou přistupovala ke svému tělu, hloupou hrou s chlapci, kteří ji měli poskytnout žádoucí zážitky, aniž by věděli co činí. Následnost všeho poté není až tak politováníhodná a vyznívá jaksi do ztracena. Hodnotím mužským pohledem, který nemusí být určující. Ovšem rozhodně nepovažuji za literární zázrak od oceněné autorky. Terapie psaním většinou selhává jako kvalitní dílo. Může skýtat obdiv, nikoliv zážitek z přečteného. Prakticky nulová přímá řeč podtrhuje monotematičnost děje, který nepřináší rozmanitý pohled na událost. Bohužel.