Možná jsem vskutku barbar, ale o Annie Ernaux jsem v nedávné době skutečně slyšela poprvé, a to díky této knize, která mne zaujala v edičním plánu nakladatelství Host. Vůbec jsem nevěděla, že je autorka nositelkou Nobelovy ceny za literaturu. O to s větší zvědavostí jsem se do její knihy pustila. Autorka se retrospektivně vrací do roku 1958, aby se vyzpovídala a hlavně si uzavřela jednu kapitolu svého života, která ji významně ovlivňovala ještě nějakou dobu poté. Autorka hovoří v této knize o svém 18letém já dost často ve třetí osobě - jako o "té dívce", není to tak čistě autobiografické dílo. Autorka tu otevírá téma dospívání, prvních sexuálních zkušeností a téma touhy po fyzickém kontaktu s opačným pohlavím - z pohledu mladé dívky, která své dospívání prožívá koncem 50. let minulého století. A zároveň toho, jak snadné je podlehnout tomu druhému, nechat se ovládnout. A jak těžké je to vyrovnat se s tím. Jak to vnímá dívka v té době? Jaké má dostupné informace o touze, fyzické lásce, sexualitě a jak s tím pracovat? S jakými překážkami se musí vypořádat? Na jaká tabu ze strany společnosti naráží? Jak bylo na přelomu 50. a 60. let vnímáno téma panenství a jeho ztráta? Otázek mnoho a to, jak se s tím musí vypořádat mladá duše, která nemá moc o co se opřít a z čeho čerpat, působí jako jízda na horské dráze. Z hlediska tématu to je hodně zajímavé čtení, které ve mně vyvolalo řadu otázek - na některé z nich si zatím neumím odpovědět, o něčem si ještě musím víc popřemýšlet. Knihu si kvůli tomu budu chtít určitě časem ještě přečíst jednou. Proč nedávám vyšší hodnocení - je to dáno tím stylem psaním. Občas to na mne působilo jako volný proud myšlenek a já se ztrácela v tom, co se autorka vlastně snaží říct. Některé pasáže byly z hlediska stylu psaní pro mne těžší, musela jsem se vracet a číst si to znova, abych se chytla. Ne vždy se mi to četlo snadno. Ale přitom obsahově to je určitě velmi zajímavé čtivo. Nakonec tedy 3 hvězdy z 5.

Čo napísať k Annie? Roky sú u mňa na pomyselnom piedestáli. Zaujímavé, že po rokoch zverejnila aj tento text, ktorý je akýmsi fragmentom jej leta 1958. Možno každý máme svoje letá 1958, letá, ktoré z nás utvoria osoby, ktoré sa z nás stanú, ktoré nám predurčia smer, ktorým pôjdeme ďalej. Annie sa to stalo v 1958 a na krátkej stranáži sa zahráva s pamäťou, spomienkami a dievčaťom, ktorým bolo kedysi, a ktorou sa stala dnes. Písanie je to fragmentárne, občas som sa dokonca stratila v riadkoch, a opäť, ako je to v súčasnej franúzskej vlne módne tam dáva aj širší spoločenský záber- nálady, atmosféru, aké pesnišky sa hrali, čo sa dialo v politike.