Paměť dívky

Možná jsem vskutku barbar, ale o Annie Ernaux jsem v nedávné době skutečně slyšela poprvé, a to díky této knize, která mne zaujala v edičním plánu nakladatelství Host. Vůbec jsem nevěděla, že je autorka nositelkou Nobelovy ceny za literaturu. O to s větší zvědavostí jsem se do její knihy pustila. Autorka se retrospektivně vrací do roku 1958, aby se vyzpovídala a hlavně si uzavřela jednu kapitolu svého života, která ji významně ovlivňovala ještě nějakou dobu poté. Autorka hovoří v této knize o svém 18letém já dost často ve třetí osobě - jako o "té dívce", není to tak čistě autobiografické dílo. Autorka tu otevírá téma dospívání, prvních sexuálních zkušeností a téma touhy po fyzickém kontaktu s opačným pohlavím - z pohledu mladé dívky, která své dospívání prožívá koncem 50. let minulého století. A zároveň toho, jak snadné je podlehnout tomu druhému, nechat se ovládnout. A jak těžké je to vyrovnat se s tím. Jak to vnímá dívka v té době? Jaké má dostupné informace o touze, fyzické lásce, sexualitě a jak s tím pracovat? S jakými překážkami se musí vypořádat? Na jaká tabu ze strany společnosti naráží? Jak bylo na přelomu 50. a 60. let vnímáno téma panenství a jeho ztráta? Otázek mnoho a to, jak se s tím musí vypořádat mladá duše, která nemá moc o co se opřít a z čeho čerpat, působí jako jízda na horské dráze. Z hlediska tématu to je hodně zajímavé čtení, které ve mně vyvolalo řadu otázek - na některé z nich si zatím neumím odpovědět, o něčem si ještě musím víc popřemýšlet. Knihu si kvůli tomu budu chtít určitě časem ještě přečíst jednou. Proč nedávám vyšší hodnocení - je to dáno tím stylem psaním. Občas to na mne působilo jako volný proud myšlenek a já se ztrácela v tom, co se autorka vlastně snaží říct. Některé pasáže byly z hlediska stylu psaní pro mne těžší, musela jsem se vracet a číst si to znova, abych se chytla. Ne vždy se mi to četlo snadno. Ale přitom obsahově to je určitě velmi zajímavé čtivo. Nakonec tedy 3 hvězdy z 5.

První, co mě po přečtení napadá, je rozpačitost... I přes upřímnou snahu dívat se na autorčin zažitek (protože příběh tohle není) optikou prudérních 50. let minulého století, a s přihlédnutím k její zaostalé katolické výchově, pořád se mi nechce věřit, že to, co se jí kdysi na letním táboře stalo (nebo spíš nestalo) ji tak bolestně poznamenalo a následně traumatizovalo na dalších padesát let. Bez pochyby to byla nepříjemná, ponižující a hnusná šikana, ale hloubka závislosti, do které Annie posléze upadla, a její vědomý dobrovolný morální, mentální i tělesný úpadek, působí nevěrohodně. Nebo spíš nevěřícně. Snad ten, kdo zažil něco podobného a dokáže se do autorčina traumatu vcítit, dokáže projít společně s Annie tu dlouhou cestu od pocitu viny k nalezení sebeúcty. Já jsem s ní soucítit nedokázala...