Smrt před úsvitem

Ja som sa nemohla začítať. Knihu som čítala skoro mesiac s veľkými prestávkami. Mrzí ma to, lebo je bezpochyby skvelá. Súbor poviedok, ktoré na seba nadväzujú, tvoria ucelený text. Príbeh Coryho a jeho troch kamarátov. Príbeh odohrávajúci sa v r. 1964 v malom mestečku Zephyr v južnej Alabame. Príbeh detektívny, napínavý, magický a zázračný, ako len svet 12-ročného chlapca môže byť. Vrcholné dielo autora. Len keby som ho prečítala na "jeden šup"... Křídla čekala složená a nečinná pod kůží od konce minulého srpna, a i když se možná občas trochu zacukala během Halloweenu, Díkůvzdání a vánočních a velikonočních prázdnin, jinak spala a o tomto dni jenom snila. Připadala mi těžká a neohrabaná a já žasl – jako každé léto od začátku našeho rituálu –, jak dokážou téměř sama od sebe číst vzduch. Pak se odpíchla a já pocítil úžasnou sílu jejich svalů. Trochu sebou trhla jako při kýchnutí. Druhé mávnutí bylo vyrovnanější a ještě silnější a třetí už jedna báseň. Křídla začala máchat v proudu vzduchu. „Už jdu taky!“ zavolal jsem, zatímco jsem stoupal za svými kámoši a jejich psy na jasnou oblohu. Myslel jsem si, že už jsem Smrt poznal osobně: v Rebelově prázdném, nepřítomném pohledu; v posledním rozloučení paní Nevillové; v tom vodním víru a unikajících bublinách, když se auto s neznámým mužem připoutaným k volantu propadalo do chladných hlubin. Pletl jsem se. Protože Smrt nelze poznat. Nelze se s ní spřátelit. Kdyby Smrt byla kluk, byla by ten věčný samotář, který postává na kraji hřiště, zatímco se vzduch plní smíchem ostatních dětí. Kdyby Smrt byla kluk, ten kluk by všude chodil sám. Mluvil by šeptem a v očích by se mu zračilo poznání, které žádný člověk neunese. Sklonila se ke mně. Cítil jsem žár jejího života, jako by jí z kostí sálalo slunce. „Určitě tě políbí spousta holek. A ty taky políbíš spoustu holek. Ale pamatuj si jednu věc.“ Velmi zlehka mi vtiskla pusu na čelo. „Až budeš líbat všechny ty holky a ženy, v těch létech, která ještě leží před tebou, nikdy nezapomeň, že jako první tě políbila…“ A její prastará, krásná tvář se rozzářila úsměvem. „… dáma.“

Po několika málo přečtených stránkách jsem si vzpomněla na film Stůj při mně, což je adaptace povídky Stephena Kinga, Tělo. Pan McCammon má totiž velmi podobný styl vypravování. To mi přišlo moc fajn a hodně mi to sedlo. Mám moc ráda takové nostalgické návraty do dětství. Klukovská dobrodružství. Parta kamarádů. Krásná výpověď o životě, přátelství a naději. V této knize je tolik příběhů a odboček, které by vydaly na samostatné romány. Tady to ale tvoří dokonalou mozaiku a všechno sedí přesně tak jak má. Když jsem se blížila konci vyprávění, tak mi najednou začalo být líto, že Coryho a jeho kamarády za chvilku opustím. Proto jsem si knihu přečetla znova a měla jsem ten samý pocit, těžko se mi s ní loučilo. Zažila jsem s ní totiž spoustu krásných chvil. Tohle vyprávění se mi zarylo velmi hluboko, opravdu velmi hluboko a dlouho to tam zůstane. Asi navždy, protože si to právem zaslouží.