Odejít na jih

Americký spisovatel Robert R. McCammon patří k těm tvůrcům, jež celý život bojují s žánrovou nálepkou. Ačkoli jeho první romány byly čistokrevnými horory, s každou další knihou se snažil vymanit z ohrádky, do které byl neplánovaně uzavřen. Titul Odejít na jih je jeho výkřikem vzdoru, důkazem, že horor nemusí být pouze pulpovým uměním, ale i literaturou s poselstvím. Ten proces je vpravdě sisyfovský. Ovšem ani ne tak pro čtenáře, který snadno propadne autorově vypravěčskému šarmu, jako pro ústřední protagonisty pochmurného příběhu o hledání naděje, navzdory nemilosrdně se svírající smyčce osudu. Ostatně, na základě empirických zkušeností všichni víme, že problémy zásadně chodí po třech, a že slečna Neštěstí je s čísly nepřekvapivě na štíru, takže tu trojku nelze brát úplně striktně. Jestli však čekáte, že vás autor hodlá utopit v čistokrevné depresi, jen aby sám sobě udělal dobře, jste daleko od pravdy. Tohle je román o druhých šancích, které byť nejsou zadarmo, existují pro všechny.

Anotace toho dost vykecá. Ale pár překvapení čtenáře přesto čeká. Pokud čekáte horor díky Smrti před úsvitem, tak to se nedočkáte. I když to, co se děje Danovi, horor skutečně je. V bance mu chtějí sebrat auto, jeho poslední zdroj obživy. Vznikne zapeklitá situace, instinkty zvítězí nad rozvahou a na příběh je zaděláno. A je to příběh, který opravdu stojí za přečtení. Je, na rozdíl od postav, dokonalý. I když smrdí jako louisianské bažiny, do kterých nás autor vhodí, aby nám pak v klidu předhodil naději, kterou nám vzápětí vezme. Dan je veterán z Vietnamu s podlomeným zdravím, žijícím v době krize. Přesto se snaží být zodpovědný a mírný ke světu kolem. Když se z něj stane vrah a on utíká před spravedlností (protože kdo by věřil jeho verzi, že), nastupují na scénu další postavy. Některé jen potká a některé potkáváme v průběhu celého děje. Všechny postavy mě zaujaly a to i ty záporné. Jsou bizarní, mnohovrstevné a tak nějak jižanské. Ústředním tématem je víra, případně její nedostatek a také odpuštění a možnost druhé šance. Překlad je taky moc povedený, slovo pačmáky mě hodně rozesmálo. Prostor pro humor, i když spíše černý, si autor nenechal vzít. V recenzích je často zmiňována první věta. Je opravdu odporně zapamatovatelná. Tak já se to pokusím vyvážit větou poslední: Do bílých plachet jí vanuly větry svobody a mířila kamsi do neznámého přístavu.