K majáku

Kniha která je více plátnem, která je velice křehkým plátnem s malbou. která září neuvěřitelnou silou. Lze se na ni dívat a stále a opakovaně ji číst, ale nic z ní nemohu smést někam pod práh. Mohu ji dočíst třikrát, pětkrát a stejně zůstává otevřená jako důvěrné album plné fotografií.Lze s veliké části obdivovat i autorčinu odvahu že se takto podívala všemu do tváře a s takovou srozumitelností. Protože tato kniha, nutí k zamyšlení a tak se v tom proudění ocitne každý kdo ji ať z toho či onoho důvodu začne číst, to je u každého jejího textu, neboť byl psán z nutnosti duše, z nějaké vědomé (nevědomé) strže.

Naprosto úžasný román! Dlouho mi trvalo, než jsem se k němu dostal... Jen výčet důležitých motivů by vydal na celou knihu, tak se pokusím postihnout jen zlomek z těch hlavních - otázka morálky první poloviny dvacátého století a z ní odvíjející se otázka mezilidských vztahů, ať už mezi muži a ženami (podřízenost a tichá vzpoura proti ní), či vztahy rodičů a potomků, nebo otázky po smyslu filozofie, umění... A to často také rámováno ženskou otázkou. A pak tu máme samozřejmě motiv majáku. Maják jako symbol (zdánlivé) nedosažitelnosti a samoty, kterou trpí postavy i přes to, že jsou spolu, avšak odcizeni společenskou normou, kvůli níž prostor pretvářka a nikoli upřímnost. Upřímnost se odehrává jen v hlavách postav, autorka nás nechává nahlédnout do nitra každé z nich a v myslích postav se odehrává děj (jak je to u modernistů zvykem a také revolučním přínosem). Román má tři části, které bych nerad popisoval konkrétněji, snad se jen pokusím stručně vystihnout, co symbolizují: Společenství osamělých lidí vyšší střední vrstvy - rozklad všeho, který symbolizuje paralelně probíhající světová válka - pokus k návratu do starých časů a navázání tam, kde byly přerušeny. Ale je to možné? A do jaké míry? A pokud ano, přináší to uspokojení? Odpověď najdeme nejspíš až při dosažení zdánlivě nedosažitelného vlastního (symbolického) majáku...