"Přál bych si, aby byla planete dvakrát tak velká a polovina jí byla stále ještě neprobádaná." pravil kdysi Sir David Attenborough. A já bych si přála dokázat nahlížet na svět jeho očima, mít jeho odvahu a srdce stejně dokořán tak jako on, když se vydával před půl stoletím napříč světem, putoval deštnými pralesy Madagaskaru a australskými pouštěmi, sledoval iniciační rituály Paupánců a obdivoval aboriginské umělce. Chtěla bych mu stát tiše za zády a jen přihlížet tomu, jak tento velký muž dokázal s lehkostí a nesmírnou otevřeností objevovat pro miliony diváků a čtenářů zákoutí světa, kam s drtivá většina z nás nikdy nepodívá. Stejně jako svět z předchozí trojice deníků, ani ten z Výprav na druhý konec světa, už neexistuje. Je to časová schránka, pozdrav z minulosti, krásná zpráva o věcech, které odvál čas a o přístupu k lidem a přírodě, který stále ještě můžeme přijmout za svůj, pokud se budeme snažit.

Papua Nova Guinea a Melanesie, Madagaskar a Australske Severni Teritorium - absolutni exotika a pro kazdeho prirodovedce zrejme lokace na jeho Top Ten listu (nebo aspon top twenty :)). Nad zpusobem cestovani a nataceni v polovine minuleho stoleti zustava rozum stat - rozpocet zrejme otevreny, terminy se prilis nehoni, kazda cesta jiste trvala mesice (manzelka musela byt v sedmem nebi!). Tyhle tri vypravy jsou zjevne silne ovlivnene Attenboroughovym tehdejsim postgradualnim studiem socialni antropologie - namisto honby za ruznymi pozoruhodnymi zviraty (OK, jsou tam rajky, lemuri, bodlini, husovci, ...) se spousta casu venuje mistnim kulturam, v pripade Australie dokonce samostatna kapitola (s nejvetsim poctem fotek) bilym poustevnikum v opustenem "meste"... Australie je moje srdcovka - mam zrejme vsechny cestopisy, ktere vysly, takze treti cast teto knihy pro me nic moc noveho neprinesla. Videl jsem popisovany dokument z PNG a musim rict, ze mi prisel hodne "nekorektni" z dnesniho pohledu. Sir David prisel do domorode vesnice, kde nikdo nebyl (obyvatele se pred nimi schovali v pralese) a on na kameru prolezl domy. Myslim, ze ten britsky kolonialni pristup, ktery Brity automaticky nadrazoval domorodcum, byl vsudepritomny. Dokument o Madagaskaru BBC natocila po 50 letech znovu (a je fantasticky a srovnani puvodniho dokumentu s tim druhym je usmevne a poucne), na PNG ani do Severniho Teritoria se vsak nevratili. Nejsem si jist, jak moc to muze souviset se skutecnosti, ze Madagaskar byl pod spravou Francouzu, kdezto zbyle dve oblasti byly drive britske. V sedesatych letech, v dobe navstevy sira Davida, stale jeste v Australii prilezitostne probihalo nasilne odebirani domorodych deti z jejich rodin a umistovani v sirotcincich, ci adoptivnich rodinach (tzv. Stolen Generation). I kdyz tuto knihu povazuji za slabsi, nez predchozi (ciste zoologicky) dil, nemohu nez dat plny pocet hvezdicek - tyto tri zeme si je zaslouzi. A Sir David take! :)