Dodnes si pamatuji některé úvahy z Představy o nekomplikovaném životě s mužem, čtené před dlouhými roky. Ale snad kromě Žen bez mužů mě u většiny pozdějších hrdinek pocházejících z pera Helle Helle nepříjemně překvapovalo jejich podivné sebevědomí, nejasné hledání, excentrické chování… Knížce Ony prospívá reminiscence; děj je zasazen do 80. let minulého století a hlavní protagonistka je v něm ještě příliš mladá na to, aby takové nálady kopírovala – a přesto už jsou jejich náznaky patrné. Příběh kromě prožívání smutku ukazuje specifika skandinávské výchovy a humoru, vztahovou otevřenost i nostalgii propojenou s touhou po intenzivním životě i v jednoduchých podmínkách. Vnímám ho jako osobní výpověď a jako takové jí rozumím. Přesto mě místy rušila forma vyprávění, která si i při popisu minulých událostí vystačila s přítomným časem. Ale i když jsem vypravěčce a její mamince přála všechno dobré, provázel mě při čtení nejasný pocit, že deníkové zápisky mají v některých případech největší výpovědní sílu pro své autory.

"The Land Where The Time Stood Still." (Země, kde se zastavil čas.) - Takhle bych asi vyjádřila převažující pocity z tohoto literárního zážitku. Helle Helle, autorka minimalistických románů, byla pro mě premiérou. Styl je velmi osobitý, velmi specifický, ale na mě až moc neosobní, strohý a trpký. Nicméně, vztah matky s dcerou je transcendentální skrz generace, byť je příběh zasazen do 80. let, téma je stále aktuální. Zůstává anonymita postav, i když je vyprávěno er-formou, která je zpravidla vševědoucí, čtenář není zcela obeznámen a četba se tak stává složitější. Je to umění na sto padesáti stránkách vyplodit něco takového. Fakt nevím, jestli hodnotit kladně nebo záporně, ale něco tak zvláštního jsem nečekala. Přišla jsem si jak v hledišti na absurdním dramatu, ale zároveň jako bych stála na místě a nehýbala se. Asi si to budu muset přečíst ještě jednou, někdy v budoucnu.