Tohle jsem měla napsat v přítomném čase

Zvláštna to kniha, na jednu stranu mi pripadalo, že je naozaj taká prázdna ako opustená ulita, na druhú stranu som mala pocit, že tým mechanickým popisom zakrýva svoju ubolenú dušu, ktorá si nevedela nájsť miesto vo svete.

Představte si, že jedete vlakem ze Svitav do Brna. Koukáte z okna stejně jako další cestující, někteří teda jdou ještě na záchod, hledají něco v kabelce, volají manželovi, hlídají děti .. Vidíte ubíhající krajinu, lesy, auta, silnice, lidi venku ... Tam všude se odehrává nějaký příběh. Každá knížka Helle Helle je jako jízda takovým vlakem. Ona vás vezme na projížďku jedním určitým úsekem, ale je na vás, co si z toho příběhu složíte vy. Můžete se soustředit na cokoliv chcete, pozorovat padající sníh a vzpomínat na dětství, domyslet si příběh o dvojici na nádraží, přemýšlet, kam letí hejno ptáků na nebi. A každý cestující v tom vlaku to uvidí úplně jinak. O tom Helle Helle je, nemůžete po ní přeci chtít, ať vám řekne celý příběh, nedejbože něčí pocity, bolest či radost. To už je na vás. Pět hvězd jí nikdy nedám, jelikož mám radši košatější příběhy, ale ve své originalitě je Helle Helle opravdu geniální.