Ajvaz vrství příběhy, jeho fantazie se zdá být zcela bezbřehá, každý obraz a fantaskní svět se stává místem, ve kterém by čtenář rád strávil ještě o něco delší čas (zejména v podmořském světě druhého textu), příběhy se střídají a vrší skrz drobné asociace a vše to (v obou případech) rámuje náhodné setkání a řetězce vyprávění, které přechází jedno do druhého. Labyrint příběhů, v němž je tak strašně osvěžující se na chvíli ztratit. A ač druhá novela je ještě o něco divočejší než první, popravdě se mi Bílí mravenci líbili o kousek více. Možná tím, že v nich se bezejmenný vypravěč nakonec stane aktivní součástí příběhu, ne jen pasivním posluchačem, a ve výsledku je celý text sevřenější, každý jeho separátní mikropříběh nakonec zcela zapadne do jednoho nepravděpodobného celku. Leč i Zénónovy paradoxy jsou brilantní. Tam, kde se Mravenci stávají (samozřejmě jen částečně) příběhem se známou strukturou, Paradoxy nabalují další a další vyprávění, aby nakonec ukázaly, že uzavřenost příběhu není vůbec třeba. Další skvělá kniha autora, díky němuž se čtenář může na všední svět dívat jako na místo přeplněné skrytou magií. A ještě na závěr: Nevím, jak první vydání, ale grafické zpracování druhého je opravdu nádherné!

I zde, jako v jiných Ajvazových knihách, narážíme na stejné motivy a náměty - příběhy zanořené do sebe, odehrávající se ve fantaskních světech nebo naopak v důvěrně známém prostředí Prahy, jehož všední poetika je nečekaně pronikána ozvěnami podivných vysněných vesmírů zrozených z primordiálního chaosu a těhotné prázdnoty. A v jádru těchto příběhů se ukrývá mystická či alchymistická duše nezachycená tradičními symboly, ale živým a uhrančivým jazykem. Není to jistě kniha pro každého. Ajvaz je divotvůrce a mág, kterého ocení každý, kdo rád naslouchá tiché radosti skryté ve všednosti věcí.