Druhé město

„jako každý jsem mnohokrát v životě minul pootevřená dvířka jinam ...a přitom se možná ... za hranicí opravdu skrývá pramen tvarů našeho světa“... možná byste je ale měli minout taky, protože pak ... „život se stane málo srozumitelnou rolí v nekonečném představení obscénního mýtu ...“ Hranice není vzdálená, netáhne se na obzoru nebo v hlubinách, nejspíš se nachází v té nejtěsnější blízkosti, v šeru okrajů našeho těsného prostoru, a my koutkem oka pořád nahlížíme, aniž bychom si to uvědomovali,.. že jsme se nechali zavést k okrajům těch ponurých končin, ... že se díváme do chodeb, které vedou do tmy ... ... přesně tohle je ta chvíle, kdy najednou zjistíte, třeba, že je nejspíš „mnoho různých Čín, na jejichž okraji žijeme“ :-) ...a nebo se vám najednou vybaví vzpomínka, kdesi zasutá ... „jak se líbáš s krásnou umělou dívkou (vždycky tě víc přitahovaly umělé ženy, rozněžňovalo tě tikání jejich koleček, když vedle tebe ležely v tichu noci), než s dívkou, jež žila“ ... prostě, kdo ví, co tam najdete? :-) ... "Někdo objevil ráno na zvlhlém koberci v obývacím pokoji živou, svíjející se mořskou hvězdici, jiný čekal v noci na malém nádraží na vlak a pak nastoupil do vagonu, jehož vnitřek tvořila studená gotická kaple“ ... vlastně se neví, „jak vypadá a kdo v něm žije, ... jaký vztah k nám mají jeho obyvatelé, jestli jsme lhostejní sousedé, jestli náš vymezený prostor je čísi kolonií nebo jestli se za zdmi chystají k válce...“, je to trochu děsivé, že? ... najednou už necítíte potřebu vydat se na průzkumnou výpravu ... překročit tu hranici ... jenže jsou tu tací, kteří jsou plní touhy poznat tajemství světa ... protože podněcuje netrpělivost ... protože tušíte, že doopravdy žít budeme moci až potom, až se vrátíme z té druhé strany... „Už dříve jsem měl často pocit, že půdorys zvyků, který vytváří náš svět, je jako ornament mozaikové podlahy v Knóssu, jehož strnulé linie prý zachycují dráhy pohybů rituálních tanečníků, maskovaných postav, které už dávno odešly: máme naději, že tam za hranicí konečně uvidíme prvotní tanec, jehož stopou je náš svět." ... někteří to ale vidí úplně jinak ... „Ne, myslím, že nemá smysl odcházet," řekl tiše. „Šperky ani nestvůry už mě nelákají. Třeba se za hranicí opravdu skrývá pramen tvarů našeho světa, ale stejně bychom mu nemohli nikdy porozumět, nemohl by pro nás mít žádný smysl. Smysluplné a pochopitelné je pro nás jen to, co se pohybuje v drahách našeho světa, co sleduje linie našeho knósského ornamentu, ať je stopou po tancích vznešených bohů, nebo záznamem o křepčení opilého démona. O prvotním tanci bychom nemohli promluvit, protože řeč selhává před tím, co tu bylo před vznikem ornamentu, prvotní tanec bychom dokonce nemohli ani uvidět, protože vidění je natolik vrostlé do sítě známého smyslu, že to, co se neživí tímto smyslem, by pro nás zůstalo neviditelné." „Ale co mořská hvězdice na koberci, vagonkaple, co knihy s tajuplnými písmeny?" ... tak to už budete muset, milí čtenáři, zjistit sami ... stačí najít v sobě odvahu ... a podívat se tím směrem ... pustit se do té tmavé chodby ... tajuplný, téměř pětihvězdičkový, příběh tu na Vás čeká :-) ... PS: ... téměř, protože máte v ruce na jedné straně téměř dokonalý filozofický text a na té druhé, mírně nedokonalý příběh, který, za mě jednu hvězdičku smazal a poslal ji do té jiné Číny ... kde teď asi trochu bloudí :-) ... jako celek ale držíte v rukou výborný surreálný příběh, který si Vaši pozornost plně zaslouží :-) ... ... možná se ptáte, a co tedy bylo s těmi mořskými hvězdicemi, vagonkaplemi, a knihami s tajuplnými písmeny? „To jsou jen věci náhodou vyvržené na náš břeh, které jsme na základě falešných podobností s našimi zkušenostmi obalili jakýmsi náhradním významem. Drží nad námi ochrannou ruku starostlivé a lstivé božstvo gramatiky, které zahaluje tváře nestvůr;řekneme: ,ta věc je záhadná' a ,ta událost je tajuplná', ale tím už strašnou přítomnost věci a události, jejich černé bytí, s ničím nesouvisející a vzpírající se pohledu, nenápadně oblékáme do adjektiva jako do starého obnošeného obleku, a vykazujeme jim tak místo ve světě. Nedá se nic dělat, ať obrazec na mozaikové podlaze narýsoval kdokoliv, zůstává naším vězením a naším domovem.“ ... věčnou hrou smyslu a významu :-) ... mimochodem ... „Pořád se ve mně ozývá pocit, že i my jsme měli kdysi jakýsi podíl na prvotním tanci ...“ :-).

Nevzpomínám si na žádnou z mých vývojových etap, kdy bych mohl být tímto schizofrenickým pochodem temnou Prahou nadšen. Cituji - nefernefer: Připomnělo mi to takovou tu hru, kdy někdo napíše řádek a ohne papír, aby někdo jiný na dalším řádku pokračoval v psaní, aniž by věděl, co napsal ten před ním. Cituji - chlupydupy: Myslela jsem si, že mám velkou fantazii, ale tohle jsem nepobrala.. Cituji - jaroiva: Ovšem autor má neskutečně zajímavý a bohatý jazyk. 50 % (zatím 470 hodnocení s průměrem 77 %).