Města

Předchozí negativní komentáře mě překvapují, protože podle mě jde o jednu z nejčtivějších (což jistě nutně neznamená nejlepších) Ajvazových knih. Těch více jak 700 stran je napěchováno skvělými nápady a napínavými příběhy, kniha nemá žádná vyloženě hluchá místa, stále táhne a vzbuzuje zvědavost. Kompozice románu je na Ajvaze poměrně jednoduchá, "korálková", složité vrstvení se tu tentokrát nekoná. Dějové rozuzlení tohoto rozkošatělého mikrokosmu příběhů je dobře zvládnuté, trochu horší je celkové vyznění, které se rozpadá na více dílčích témat a tím se poněkud oslabuje. Autor jako by váhal, který z naťuknutých významů si vybrat a cíleně se na něj soustředit. Já jsem si z toho odnesl především vizi propojenosti současného světa, kde vzdálenost už nehraje roli, kde se individuální lidské příběhy (tak jako jednotlivá města, která vypravěč navštěvuje) propojují do složitých sítí globálních vztahů a kde reálný a virtuální svět nelze od sebe oddělit, protože lze jedním vstupovat do druhého a zase naopak. (Pokud si dobře vzpomínám, téma virtuální reality uchopil autor vůbec poprvé, a řekl bych, že virtuózně.) Pak je tu ale i téma prázdnoty, která plodí všechny tvary, téma absolutna ve vztahu k jednotlivostem, téma "snění" umělé inteligence a stroje, který (tak jako sám vesmír) sám sebe utváří, skládá a zase rozkládá... V první třetině knihy se ještě vypravěč pokouší najít jednotící smysl všech vyslechnutých příběhů, ale postupně jako by na to (a spolu s ním i sám autor) rezignoval. Trochu mi vadilo, že i přes výborně zvládnutou psychologii všechny postavy mluví a myslí stejně (krásně, košatě a květnatě) jako sám vypravěč. Tahle stylistická jednotvárnost je sice ve všech Ajvazových románech, nicméně tady je to hodně nápadné – všichni tu vyprávějí jakoby vypravěčovými vlastními slovy, což působí uměle. Na druhou stranu se mi líbí multižánrovost těchto rozmanitých forem vyprávění – ať už jde o vzpomínkové monology, rozhovory, dopisy, písně (básně), beletrie různých žánrů, webové stránky, sny atd. Některé z Ajvazových vizí se svojí silnou atmosférou dostávají pod kůži a nelze je zapomenout – např. fanatická studentka filosofie manipulující (až tyranizující) během zkoušení svého profesora, roboti šermující na prosluněných prostranstvích poklidného města, stroj chapadlovitě se rozrůstající po domě, bitva na nafukovacím sousoší nad nočním Tokiem... Autor zkrátka dokáže výtvarnou či pocitovou podmanivost některých svých nápadů přenést na čtenáře, a tato až surrealistická uhrančivost a současně absurdní komičnost některých situací je asi to, co mě na knize bavilo nejvíc. Takže u mě se zklamání rozhodně nekonalo. Pokud máte rádi dobře napsané, tlusté knihy, které vás zcela do svého světa pohltí a jen tak nepustí, pak tohle je jedna z nich. A pokud vám nevadí knihy trochu "ujeté" a žánrově nevyhraněné, pak se určitě nenechte zdejší kritikou odradit.  

Dočteno včera. S krásnými pocity. / Myslel jsem, že sedmisetstránkovou knihu budu číst měsíce, ale mělo to takový tah, že jsem to prostě zhltnul. / Jinak, je evidentní, že Michal Ajvaz "se opakuje", což by se kulantněji dalo říct i tak, že leckterý autor píše stále jenom jednu a tu samou knihu, ale to přece nevadí. Absolutně nechápu hanlivé komentáře, které jsem zde četl, a je mi to líto. Nejabsurdnější se mi zdá obvinění z "brakovosti", protože tato autorova kniha není ani víc, ani míň braková než ty ostatní, autor pouze v závěru svou lásku k dobrodružným příběhům ústy vypravěče otevřeně deklaruje, ale to je jediný rozdíl.