Je krásné, že se stále najdou autoři, kterým stačí 150 stran na rozehrání silného příběhu o přátelství, domově, válce a zapomínání. Nejenže se Timo rozhodne před válkou neutéct, neopustit svůj domov, ale ani na okamžik nepřestane být člověkem a snaží se k tomu přimět i ostatní, protože jen jako lidé přežijí. Současně musí člověk přemýšlet nad hranicí mezi hrdinstvím a kolaborantstvím nebo nad selektivní pamětí a vytěsňováním vzpomínek. Stačí pár slov, detail, vyprávěná historka a jednotlivé postavy vám defilují před očima tak známě, že když odejdou a zmizí, rozumíte prázdnotě, kterou Timo pociťuje, když válka skončí a život se vrací do normálu. Až na to, že všichni zdá se zapomněli, co se dělo, Timův příběh nikoho nezajímá, jako kdyby se to všechno nikdy nestalo. Možná i proto jsme my, lidé, tak nepoučitelní.

Po Ostrově mé druhé setkání s Royem Jacobsenem. Vzhledem k tomu, že válečnou literaturu primárně nevyhledávám, neoslovilo mne to tak intenzivně jako Ostrov, ale styl autora je nezaměnitelný a pro mne opět skvělý. Příběh jednoduchého Tima, který se odmítl podvolit evakuaci své vesnice a zasáhl tak do osudu několika mužů, kteří (stejně jako Timo) k té válce vlastně ani nepatřili... Kromě tohoto neobyčejného vyprávění mi kniha zprostředkovala zajímavé informace o válečné lsti v malém finském městečku, se kterými bych se zcela pravděpodobně jinak minula.